Česká knižnice

Bratři Alois (1861–1925) a Vilém (1863–1912) Mrštíkové prosluli jako spoluautoři dvou děl, která se výrazně zapsala do české literatury. Zatímco hlavním autorem dramatu Maryša (1894) byl mladší Vilém, Rok na vsi (1903–1904) byl rozhodující měrou dílem staršího Aloise. Ten působil jako učitel na jihomoravském venkově, od konce osmdesátých let 19. století byl správcem školy v Divákách na Slovácku. Zde poskytl útočiště svým třem bratrům včetně Viléma. Právě Diváky se staly hlavní inspirací rozsáhlého románu s podtitulem Kronika moravské dědiny. V kalendářním cyklu roku od října do září zobrazuje svět a život fiktivní vesnice Habrůvka, členěný rytmem ročních období, zemědělské práce, křesťanských svátků, slavností a dalších událostí místního života.

Petr Chelčický (narozen kolem 1380, zemřel před rokem 1460) byl spolu s Janem Husem nejvýraznějším představitelem husitského myšlení. V České knižnici vychází jeho nejznámější traktát Síť víry. V něm ostře kritizuje existující podobu společnosti a formuluje svou náročnou představu opravdu křesťanského života. Svým ideálem dělné pospolitosti lidí, založené na křesťanské rovnosti všech, zanechal výraznou stopu v české i světové kultuře ještě i v 19. a 20. století (L. N. Tolstoj, T. G. Masaryk). Editor svazku Jaroslav Boubín připravil nové znění textu na základě tisku z roku 1521 a podle současných textologických zásad. Čtenáři tak po mnoha desetiletích dostávají do ruky nově připravený a kriticky ověřený text tohoto klasického díla české literatury. Součástí svazku je komentář a odkazy na biblické citace a parafráze.

Jeden z největších českých básníků Vítězslav Nezval se dosud nedočkal kritického vydání. Nezvalovo Dílo sice vyšlo po roce 1948 v takřka čtyřiceti svazcích, ale básně z dvacátých a třicátých let, které tvoří dominantu jeho tvorby, v něm byly podrobeny cenzuře a autocenzuře. Česká knižnice nyní přináší třísvazkovýsoubor, který shromážďuje vrcholné autorovy sbírky v necenzurovaném znění a s bohatým poznámkovým aparátem. První svazek obsahuje Nezvalovy básnické knihy z období poetismu: Most, Pantomima, Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Diabolo, Blíženci, Židovský hřbitov, Básně noci, Signál času a Pět prstů. Editorem svazku je Milan Blahynka.

Uvádíme nové komentované vydání domnělých staročeských veršovaných památek z doby národního obrození. Rukopisy, které měly doložit slavnou a demokratickou národní minulosti, sahající až do raného středověku, a idealistickou vizi vyspělé staročeské kultury, byly po svém „objevení“ (1817 a 1818) nadšeně přijaty a inspirovaly i několik dalších generací českých umělců. Až na konci 19. století prokázali vědci, odmítající falešné vlastenecké iluze, jejich nepravost – skutečnými původci byli zřejmě Václav Hanka a Josef Linda. Obě díla, na nichž dnes už neceníme „starobylost“, ale krásu básnického jazyka, uvádíme v klasickém převodu Kamila Bednáře, v transkripci původního nálezu a v prvním novočeském překladu, který pořídil Václav Hanka. Komentář rekapituluje spory o RKZ a představuje je jako svérázná umělecká díla.

Svazek obsahuje obě prózy Josefa Jedličky (1927–1990), stále nedoceněné osobnosti české poválečné literatury a esejistiky. Autor byl totiž dvakrát vypovězen z oficiální české kultury, poprvé po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany, podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu. První z těchto děl, novela s dantovským názvem, je psaná s básnivým lyrismem i drsnou věcností. Vyrovnává se s obdobím padesátých let 20. století. Druhá, Krev není voda, kterou Jedlička napsal v exilu původně pro své vnuky, je rozsáhlou kronikou autorova rodu sahající od poloviny 19. století do druhé světové války. Jde o první kriticky ověřené vydání obou knih, editoři přihlíželi k autorovým rukopisům a opravili řadu nepřesností dosavadních vydání. Svazek doprovází rozsáhlý komentář, který zpravuje o genezi próz, jejich přijetí kritikou, analyzuje styl i jednotlivé postupy a motivy a poprvé také podává podrobný přehled o celé Jedličkově tvůrčí biografii.

Svazek přináší jedenáct básnických knih Františka Hrubína (1910–1971) od jeho prvních sbírek „zamžené krásy“ Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě a Země o polednách přes spirituální Včelí plást, psaný za okupace, ke knihám Jobova noc a Hirošima, v nichž se autor vyrovnával s válečnou katastrofou a novým ohrožením lidstva, až k pozdním dílům Proměna, Romance pro křídlovku, Až do konce lásky, Černá denice a Lešanské jesličky, v nichž se vracel k osobnímu a existenciálnímu rozměru své poezie.

Marie Majerová (1882–1967) je známá jako prozaička ženských osudů a autorka příběhů se sociální tematikou Siréna a Havířská balada. Vrcholem jejího díla je však román Přehrada, který vysoce ocenil už F. X. Šalda. Spisovatelka se v něm inspirovala novými narativními postupy a zvláště knihami Johna Dos Passose; zachytila moderní velkoměsto s pestrou směsicí obyvatel, prostorů a tvarů, s kontrasty všední bídy, vymožeností civilizace a exotičnosti. V devětatřiceti krátkých kapitolách, vždy z jiného prostředí, líčí revoluci odehrávající se v průběhu čtyřiadvaceti hodin v Praze budoucnosti. V avantgardním duchu to není jen mocenský převrat, ale také hra. Současná edice se vrací k prvnímu vydání z roku 1932, a odstraňuje tak poválečné autocenzurní zásahy, které Majerová ve svém díle provedla. Ediční příprava Jiří Holý, komentář Marie Mravcová.

Julius Zeyer (1841–1901) patří k nejvýraznějším autorům lumírovské generace. Z jeho rozsáhlé tvorby, vycházející z novoromantismu a směřující k modernismu, vydala dosud Česká knižnice román Jan Maria Plojhar. Z autorovy veršované epiky nyní představujeme dvě díla, zastupující počátky i závěr básníkovy tvorby a zároveň polohu výpravně epickou i intimní. Vyšehrad (poprvé 1880, naše edice vychází z druhého vydání 1886) tvoří cyklus pěti básní: Libuše, Zelený vítěz, Vlasta, Ctirad a Lumír. Zeyer se v nich zahleděl do dávné české minulosti, inspirován pohanskými, římskými a keltskými mýty. Troje paměti Víta Choráze autor dokončil roku 1899, krátce před svou smrtí. V díle obsahujícím řadu autobiografických motivů je v konfliktu mezi láskou k ženě a k Bohu skryta jeho umělecká konfese. Svazek edičně připravila a komentář napsala Tereza Riedlbauchová.

Zikmund Winter (1846–1912) proslul jako znalec všedního života českých měst 16. a počátku 17. století. Studium archivních pramenů zužitkoval i ve svých zralých novelistických povídkách. Náš výbor představuje pět z nich: Krátký jeho svět, Proti pánům, Vojačka, Peklo a Panečnice. Osudy bezvýznamných, ač reálných postav, trpících uprostřed pokrytců a prospěchářů, zde jedinečně podkresluje barvitý ruch historické Prahy. Avšak mimo pozornost těchto jejích lidiček se schyluje k tragickým dějinným událostem. Wintrův realismus zde přechází do poloh až naturalistických či expresivních, a vytváří tak nečekanou paralelu mezi „soumrakem zlaté doby českých měst“ a mezi „soumrakem 19. století“. To mu vyneslo uznání i u mladých vyznavačů moderních uměleckých směrů přelomu 19. a 20. století a stále budí zájem čtenářů. Svazek edičně připravila a komentář napsala Věra Brožová.

Cenné dílo humanistické zábavné prózy 16. století, zachycující v poloze mravokárné alegorie jedno z oblíbených období církevního roku – masopust. Kniha poučuje o povaze masopustních nevázaností z pozice morálky měšťanstva, které bylo v té době určujícím při formování národní vzdělanosti; čtenář se zde potká s četnými exemply a příběhy, které nechávají nahlédnout do dobového života.

Editorsky vytvořený soubor povídek nejvýznamnějšího českého humoristického autora, který zachycuje v „laboratorní“ podobě typ a podstatu Haškova humoru. Soubor se orientuje na literárně zralé beletristické texty, tedy na „to nejlepší“. Chronologické uspořádání jednotlivých povídek pak dává tušit dobové inspirační zdroje.

Výběr próz pro tento svazek přináší základní témata, dimenze a formy prozaické části Máchova díla. Zahrnuje texty vztahující se k romantické pouti (Pouť krkonošská, Návrat apod.), romantické fragmenty, v nichž se prolíná poezie s filozofií, každodennost s básnickou stylizací (Rozbroj světů apod.), autobiografické texty (Deník z roku 1835, Obrazy ze života mého), uskutečněnou část pokusu o cyklus historických próz Kat – Křivoklad, historizující povídky a román Cikáni, zachycující Máchovo vyrovnání se s klíčovým romantickým útvarem.