Česká knižnice

Zájem autorů naší literatury o tehdejší nejvýchodnější část Československa, Podkarpatskou Rus, vrcholil ve třicátých letech 20. století. Panenská příroda a složité etnické poměry místního obyvatelstva, věrného nejrůznějším tradicím patriarchálního světa, poutaly zájem etnografický, osvětový i umělecký. Olbrachtovy práce tvoří umělecký vrchol zpracování těchto témat. V románu Nikola Šuhaj loupežník zachytil Ivan Olbracht baladicky pojatého lidového hrdinu srostlého s horami Podkarpatska, ve sbírce tří povídek Golet v údolí pak vykreslil osudovou i poetickou atmosféru Podkarpatska, jež se otiskuje do osudů svého židovského obyvatelstva. 

Tento svazek obsahuje v chronologickém uspořádání všechny básnické sbírky Jana Zahradníčka (stranou zůstaly pouze nezařazené juvenilie, básně z pozůstalosti a překlady). Těžištěm naší edice je věcná interpretace Zahradníčkovy poezie: editoři připojili k jednotlivým sbírkám podrobné vysvětlivky, jimiž dešifrují básníkovy umělecké obrazy – tímto postupem nalézají především dva výrazné inspirační zdroje, totiž reálie původního moravského zemědělského venkova a imaginativní, filozofickou, morální a ideovou inspiraci v textu Bible.

Román o osudové lásce umírajícího mladého muže ke krásné Caterině, prožívané na římském venkově v krajině etruských ruin, kde hledá, vzdálen od milovaných Čech, ztracené zdraví, zachycuje mnoho z životního pocitu Julia Zeyera na počátku devadesátých let 19. století. Komentář se věnuje nejen textové historii Zeyerova románu, ale také systematicky odhaluje, že zvláštní snové okouzlení cizími látkami s hluboce procítěným vlastenectvím má své kořeny ve vlastním Zeyerově životopisu a v soudobé kulturní atmosféře.

Mimořádný ediční čin České knižnice, týkající se literatury 17. století: Jezuitský kněz Jan Kořínek vydal v roce 1675 dílo-paměti, v němž zachytil Kutnou Horu nikoli ve své vlastní, ale v historické paměti do roku 1614. Jde o univerzální, mnohovrstevné, dílo s výraznými uměleckými ambicemi, popisující v širokém záběru duchovní i materiální život v slavném hornickém městě. Toto barokní dílo podrobili současní editoři všestranné analýze a vytvořili specifický model přístupu k časově odlehlému dílu při jeho zprostředkování současnému čtenáři.

Boje o zítřek, svou první knihu, vydal literární kritik F. X. Šalda v roce 1905 s podtitulem Meditace a rapsodie 1898–1904. Zahrnul do ní čtrnáct esejů, asi pětinu svého dosavadního díla, koncipovaných ovšem již s perspektivou knižního celku. „Vydám ... brzy asi nákladem Volných směrů menší vybranou knihu svých esejí a článků, která by vyhovovala mému srdci. Beze všeho kritického a dialektického aparátu, Jen svoje nejvnitřnější prožití a poznání z umění. Jen vnitřní zkušenosti, jen esenci: jakési meditace v próze.“

Svazek z díla Fráni Šrámka obsahuje čtyři vybraná díla z počátečního a středního období jeho tvorby, tak aby postihla charakteristické rysy jeho umělecké individuality a naznačila, jaký je jeho přínos literárnímu vývoji. Kniha zahrnuje básnickou sbírku Modrý a rudý, ze Šrámkova anarchistického a antimilitaristického období, u Šrámka nepominutelný román Stříbrný vítr, lyrické drama Léto a vitalistickou básnickou sbírku Splav. Komentář podrobně zachycuje okolnosti vzniku těchto děl a zejména hojnou, složitou a mnohdy dramatickou dobovou recepci.

Tři příběhy s původně vznešenými ženskými hrdinkami, tradiční evropské středověké epické látky, které se pro svou širokou oblíbenost staly literárním základem pro pozdější lidová převyprávění a tzv. knížky lidového čtení. V nich je pak vedle původní literární látky zachycen představový okruh, zájmy, tužby i kulturní úroveň lidových šiřitelů. Potřeba knížek lidového čtení vykrystalizovala v českém prostředí od poloviny 17. do konce 18. století a jsou autentickým dokladem životního a kulturního obzoru českého lidového čtenáře. Knížky lidového čtení představovaly po více než dvě století neodmyslitelnou součást české slovesné kultury jako nenáročná četba širokých vrstev měst i venkova.

Tento svazek České knižnice je prvním významným vstupem do díla Vladislava Vančury. Obsahuje jeho raná díla z dvacátých let – povídkový soubor Amazonský proud a dále jeho první romány. Tento soubor povídek byl autorovým debutem, jeho romány absorbují prvky soudobých avantgardních literárních směrů, zejména poetismu, expresionismu a dalších, a v nichž se již výrazně projevuje Vančurův mimořádný tvůrčí typ. Komentář svazku zařazuje tato díla do širších souvislostí soudobého literárního vývoje a zachycuje rázný nástup a první recepce velkého autora.

V tomto svazku vydáváme tři Vrchlického lyrické sbírky Rok na jihu, Hořká jádra a Okna v bouři. Oproti předchozímu obvyklému vydávání Vrchlického, orientujícímu se na pořizování výborů, zachováváme celky sbírek a zabýváme se jejich textovou kritikou. Tento postup umožnil vhlédnout hluboko do procesu Vrchlického tvorby – od mnohdy intuitivního nápadu k čistopisné realizaci autorově a posléze knižnímu vydání, absorbujícímu již dobovou pravopisnou normu i zásahy prvních recipientů – a zachytit genezi textu velkého, nadaného básníka.

Impulzem tohoto románu i celého Klostermannova díla nebyla v první řadě touha po individuálním uměleckém sebevyjádření, ale vědomá snaha zachytit genia loci určitého životního i přírodního prostředí - staré Šumavy.
Komentář naší edice zachycuje, jaký byl věcný základ Klostermannovy prózy a jak jsou jeho umělecké postupy podřízeny věcnému zachycení historicky rychle mizejícího živlu, v němž má své místo fantazie, pohádka, lidská vytrvalost, statečnost, zločin, tvrdá dřina, drsná příroda i její nevýslovná, obětí hodná krása.

Svazek obsahuje tři Michnovy významné soubory písní: Českou mariánskou muziku, Loutnu českou a Svatoroční muziku. Jakkoliv jsou Michnovy písňové texty určeny k hudební realizaci a těsně spojeny se svým nápěvem, tato edice chce upozornit na jejich slovesnou stránku, představit Michnu jako básníka a jeho texty jako poezii. V komentáři je pořízen detailní soupis Michnových motivů zakotvených v biblickém textu – srovnáním Michnovy hravé poezie s konstantním textem Bible lze zachytit příznačné rysy barokní poetiky.

Babička Boženy Němcové (1820–1862) neodmyslitelně patří do kanonického fondu naší národní literatury. Stala se nejen tématem mnoha divadelních a filmových adaptací, ale i žádaným předmětem sběratelského či bibliofilského zájmu. V „obrazech venkovského života“ se tak před generacemi čtenářů znovu a znovu promítá autorčina dojemná vzpomínka na dětství, z níž stvořila literární typ ideálně kladného českého člověka, harmonicky spjatého s koloběhem přírody. Prostá dobrá babička, která s láskou a pochopením mírní napětí mezi obyvateli ratibořického údolí, je v české kultuře zosobněním lidské moudrosti, pokory a pracovitosti.