Česká knižnice

Karel V. Rais se řadil na přelomu 19. a 20. století k nejčtenějším českým spisovatelům. K jeho oblibě vedly kromě úspěšného psychologického románu Kalibův zločin také povídky z českého venkova, které přinášely nezkreslený obraz života vesnického člověka tak, jak se s ním autor ve své učitelské práci setkával po dlouhou řadu let. Výbor, který uspořádal a k němuž komentář napsal Robert Adam, přináší reprezentativní průřez Raisovou tvorbou, v níž je důraz kladen na prostotu vyprávění a soucitný i kritický pohled na mezilidské vztahy. Idylický obraz venkova, jak byl do té doby čtenářům předkládán, se v jeho povídkách mění. Rais své čtenáře ale nešokuje ani neohromuje; jeho hrdinové – většinou starci a děti – hodnověrně zápasí o své místo v životě. Pořadatel vybral prózy, které dobou neztratily na účinnosti a dokáží oslovit i dnešního čtenáře.

Jakub Deml je uznáván jako jeden z největších českých spisovatelů. Inspiroval nejen avantgardní poezii, ale také dílo Halasovo a Holanovo a v neposlední řadě obnaženě autobiografickou a deníkovou linii české literatury (Kolář, Hanč, Vaculík). Přítomný svazek představuje dovršení celoživotního úsilí Vladimíra Binara, v současnosti nejvýznamnějšího znalce díla Jakuba Demla. Obsahuje Pozdrav Tasova (1932), Můj očistec (1929), Miriam (1916), Nebe se jiskří mlékem (1923), Moji přátelé (1913), Mohyla (1926), Zapomenuté světlo (1934), Rodný kraj (1936) a editorův komentář.

Básnické dílo Josefa Svatopluka Machara (1864–1942), iniciátora a hlavního tvůrce manifestu České moderny, stojí u základů moderní české poezie. Věcná reálnost, provokující ironie a zdůrazněný individualismus jeho veršů popřely ideály ruchovsko-lumírovské generace a ustavily novou básnickou poetiku. Česká knižnice v tomto svazku přináší Macharovu prvotinu Confiteor... (1887), která svého času způsobila skandál, jeden z nejbouřlivějších v dějinách české literatury (autor byl označen za nemorálního cynika a nihilistu), a soubor veršovaných příběhů Zde by měly kvést růže... (1894), portréty žen, jež se stávají obětí pokrytectví a konvenční morálky. Machar se v této sbírce z dnešního hlediska jeví jako předchůdce genderové kritiky měšťácké společnosti. Svazek edičně připravil a komentoval znalec autorova díla Bohumil Svozil.

Druhý svazek, jímž Česká knižnice představuje básnické dílo Vítězslava Nezvala (1900–1958), shrnuje jeho tvorbu v období surrealismu. Knihy Žena v množném čísle, Praha s prsty deště (obě 1936) a Absolutní hrobař (1937) se orientují na podvědomí, erotiku, obnažování tajemných, fantaskních a ponurých stavů bytí, záznamy představ bez rozumové kontroly. Básník se v nich vzdává hravé radostnosti poetismu, ale základem jeho tvůrčího gesta zůstává imaginace, smyslová obraznost, která se projevuje například v bohatých litanických asociacích. Podobně jako v předchozím svazku také edice Básní II vychází z necenzurovaného znění textů z původních meziválečných vydání a doprovází ji bohatý poznámkový aparát.

V tomto svazku Česká knižnice nabízí dva už dávno klasické povídkové soubory Jana Nerudy (1834–1891). Jestliže v raných Arabeskách (1864) jsou v popředí psychologické a sociální portréty postav vyděděnců, jimiž maloměstská společnost opovrhuje, zobrazených s pochopením a soucitem, v pozdějších Povídkách malostranských (1878) se střídají polohy komické, idylické a tragické a autor ke čtenáři promlouvá jako zapisovatel a ironický nebo satirický komentátor osudů obyvatel této pražské čtvrti, proslavené také díky jeho přesvědčivému vypravěčskému mistrovství.

Marie Pujmanová (1893–1958) pocházela z kultivované pražské rodiny. Jako prozaička vynikala uměním jemné psychologické analýzy. Od druhé poloviny třicátých let 20. století se hlásila k socialistickému realismu. Za živější a umělecky zdařilejší než její sociální romány však považujeme díla, v nichž se soustředila k nitru svých hrdinů, zejména dětí a dospívajících. K nim patří prvotina Pod křídly (1917, několikrát přepracováno), inspirovaná harmonickým prostředím babiččina patriarchálního domu, román Pacientka doktora Hegla (1931, 1940), v němž využila a přehodnotila některé motivy dívčí četby, a novela Předtucha (1942), líčící první milostné probuzení a zrání. Edice Emila a Marie Lukešových vychází ze čtvrtého vydání knihy Pod křídly z roku 1947 a z prvního znění Pacientky doktora Hegla, nepoznamenaných autocenzurou.

Svazek Středověké legendy o českých světcích se vrací do raného a vrcholného středověku k počátkům vzdělanosti a písemnictví v našich zemích. Přináší legendy o věrozvěstech Konstantinu a Metoději, nejstarší české světici Ludmile, českých patronech Václavovi, Vojtěchovi a Prokopovi a nedávno kanonizované Anežce Přemyslovně. Tyto osobnosti, jak je v legendárním podání zachytili jejich současníci i další generace, po staletí významně formovaly českou křesťanskou tradici a představy o počátcích a osobitosti našich dějin. Staly se trvalou součástí národní kultury i historického vědomí a inspirací mnoha uměleckých děl. Původně staroslověnské a latinské texty z devátého až čtrnáctého století otiskujeme v novočeských překladech. Knihu edičně připravili a komentář napsali Jaroslav Kolár a Markéta Selucká.

Bratři Alois (1861–1925) a Vilém (1863–1912) Mrštíkové prosluli jako spoluautoři dvou děl, která se výrazně zapsala do české literatury. Zatímco hlavním autorem dramatu Maryša (1894) byl mladší Vilém, Rok na vsi (1903–1904) byl rozhodující měrou dílem staršího Aloise. Ten působil jako učitel na jihomoravském venkově, od konce osmdesátých let 19. století byl správcem školy v Divákách na Slovácku. Zde poskytl útočiště svým třem bratrům včetně Viléma. Právě Diváky se staly hlavní inspirací rozsáhlého románu s podtitulem Kronika moravské dědiny. V kalendářním cyklu roku od října do září zobrazuje svět a život fiktivní vesnice Habrůvka, členěný rytmem ročních období, zemědělské práce, křesťanských svátků, slavností a dalších událostí místního života.

Petr Chelčický (narozen kolem 1380, zemřel před rokem 1460) byl spolu s Janem Husem nejvýraznějším představitelem husitského myšlení. V České knižnici vychází jeho nejznámější traktát Síť víry. V něm ostře kritizuje existující podobu společnosti a formuluje svou náročnou představu opravdu křesťanského života. Svým ideálem dělné pospolitosti lidí, založené na křesťanské rovnosti všech, zanechal výraznou stopu v české i světové kultuře ještě i v 19. a 20. století (L. N. Tolstoj, T. G. Masaryk). Editor svazku Jaroslav Boubín připravil nové znění textu na základě tisku z roku 1521 a podle současných textologických zásad. Čtenáři tak po mnoha desetiletích dostávají do ruky nově připravený a kriticky ověřený text tohoto klasického díla české literatury. Součástí svazku je komentář a odkazy na biblické citace a parafráze.

Jeden z největších českých básníků Vítězslav Nezval se dosud nedočkal kritického vydání. Nezvalovo Dílo sice vyšlo po roce 1948 v takřka čtyřiceti svazcích, ale básně z dvacátých a třicátých let, které tvoří dominantu jeho tvorby, v něm byly podrobeny cenzuře a autocenzuře. Česká knižnice nyní přináší třísvazkovýsoubor, který shromážďuje vrcholné autorovy sbírky v necenzurovaném znění a s bohatým poznámkovým aparátem. První svazek obsahuje Nezvalovy básnické knihy z období poetismu: Most, Pantomima, Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Diabolo, Blíženci, Židovský hřbitov, Básně noci, Signál času a Pět prstů. Editorem svazku je Milan Blahynka.

Uvádíme nové komentované vydání domnělých staročeských veršovaných památek z doby národního obrození. Rukopisy, které měly doložit slavnou a demokratickou národní minulosti, sahající až do raného středověku, a idealistickou vizi vyspělé staročeské kultury, byly po svém „objevení“ (1817 a 1818) nadšeně přijaty a inspirovaly i několik dalších generací českých umělců. Až na konci 19. století prokázali vědci, odmítající falešné vlastenecké iluze, jejich nepravost – skutečnými původci byli zřejmě Václav Hanka a Josef Linda. Obě díla, na nichž dnes už neceníme „starobylost“, ale krásu básnického jazyka, uvádíme v klasickém převodu Kamila Bednáře, v transkripci původního nálezu a v prvním novočeském překladu, který pořídil Václav Hanka. Komentář rekapituluje spory o RKZ a představuje je jako svérázná umělecká díla.

Svazek obsahuje obě prózy Josefa Jedličky (1927–1990), stále nedoceněné osobnosti české poválečné literatury a esejistiky. Autor byl totiž dvakrát vypovězen z oficiální české kultury, poprvé po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany, podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu. První z těchto děl, novela s dantovským názvem, je psaná s básnivým lyrismem i drsnou věcností. Vyrovnává se s obdobím padesátých let 20. století. Druhá, Krev není voda, kterou Jedlička napsal v exilu původně pro své vnuky, je rozsáhlou kronikou autorova rodu sahající od poloviny 19. století do druhé světové války. Jde o první kriticky ověřené vydání obou knih, editoři přihlíželi k autorovým rukopisům a opravili řadu nepřesností dosavadních vydání. Svazek doprovází rozsáhlý komentář, který zpravuje o genezi próz, jejich přijetí kritikou, analyzuje styl i jednotlivé postupy a motivy a poprvé také podává podrobný přehled o celé Jedličkově tvůrčí biografii.