Česká knižnice

Z díla klasika poezie i drobnější prózy Svatopluka Čecha (1846–1908) přináší Česká knižnice jako první svazek humoristicko-satirické „broučkiády“. Obsahuje všechny prózy spojené s postavou pražského měšťana Matěje Broučka, jež společně nebyly vydány již několik desetiletí: dvě verze Pravého výletu pana Broučka do Měsíce (časopisecky 1886, knižně 1887), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do patnáctého století (1889) a M. Brouček na výstavě (1892).

Jan Čep (1902–1974), jehož Šalda nazval „básníkem jitřního zraku“, patří k výrazným českým prozaikům dvacátého století. Jeho odchod do exilu po únoru 1948 a spirituální orientace jeho tvorby způsobily, že v době komunistického režimu bylo Čepovo dílo umlčováno. Několikasvazkové vydání autorových próz a esejů, připravené Bedřichem Fučíkem a Mojmírem Trávníčkem, tak mohlo být zveřejněno jen v samizdatu a knižní podoby se dočkalo až po roce 1989.

Cestopis Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621), který patří k nejzajímavějším českým literárním památkám doby vrcholného humanismu, dovršuje tradici domácích cestopisů o putování do Svaté země a Egypta.

Básnickou tvorbu Jiřího Koláře (1914–2002) představujeme čtyřmi knihami z vrcholného období padesátých let. Kolářovo literární novátorství a rovněž nesmlouvavá společenská obžaloba způsobily, že se deníková kniha Prometheova játra dostala ke čtenářům až se značným zpožděním, navíc v upravené podobě.

Tři novely vybrané z rozsáhlého a různorodého díla Karla Sabiny (1813 až 1877) přibližují dnešnímu čtenáři autorův tvůrčí vývoj a rovněž poukazují na jeho nezanedbatelný vliv na formování české literatury v její tematické i žánrové rozmanitosti.

Básnická tvorba Jaroslava Vrchlického (1853–1912) představuje úhelný kámen české literatury 19. století. Ve svých počátcích pomáhala překonávat předsudky tradiční, do sebe zahleděné vlastenecké poezie, s nástupem nových generací se však sama poněkud nespravedlivě stala symbolem ustrnulého a zmrtvělého parnasismu.

Veršovaná legenda Život svaté Kateřiny, datovaná do třetí čtvrtiny čtrnáctého století, se nesporně řadí k stěžejním dílům české hagiografické literatury. Překvapuje nejen promyšlenou instrumentací textu, alegoričností, obrazným viděním a barevnou symbolikou, ale též úsilím o psychologickou motivaci jednání postav. Současný čtenář tak bezprostředně vstupuje do středověkého světa křesťanských idejí upoután názorným, živým vyprávěním o touze člověka po Bohu, o kráse i bolesti hledání a nalezení boží milosti.