Česká knižnice

Autor v románu zachytil na mnoha událostech, příhodách, postavách a osudech způsob, možnosti i specifičnost života těchto českých krajanů za oceánem, jeho předpokladů a východisek – román je tak cenným příspěvkem k pochopení emigrace vůbec. Rozsáhlý román někdejšího legionáře, později diplomata, poúnorového politického exulanta a spolupracovníka stanice Svobodná Evropa (1894–1957) z roku 1932 obsáhl v dokumentárním pohledu zkušenosti zejména ekonomických imigrantů z počátku 20. století se severoamerickým prostorem.

V tomto svazku Česká knižnice nabízí dva už dávno klasické povídkové soubory Jana Nerudy (1834–1891). Jestliže v raných Arabeskách (1864) jsou v popředí psychologické a sociální portréty postav vyděděnců, jimiž maloměstská společnost opovrhuje, zobrazených s pochopením a soucitem, v pozdějších Povídkách malostranských (1878) se střídají polohy komické, idylické a tragické a autor ke čtenáři promlouvá jako zapisovatel a ironický nebo satirický komentátor osudů obyvatel této pražské čtvrti, proslavené také díky jeho přesvědčivému vypravěčskému mistrovství.

První nerudovský svazek v České knižnici zahrnuje všechny Nerudovy básnické knihy, tedy v podstatě celé jeho básnické dílo – Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy i posmrtně vydané Zpěvy páteční. Stranou jsme ponechali pouze Knihu epigramů, zachovanou jen v rukopise a básníkem zřejmě nedokončenou. Ambicí této edice bylo poskytnout i současnému čtenáři „celého Nerudu“ v jednom svazku a zachytit v celku mimořádně autentický životní i umělecký obzor tohoto nepominutelného českého básníka.

Jeden z největších českých básníků Vítězslav Nezval se dosud nedočkal kritického vydání. Nezvalovo Dílo sice vyšlo po roce 1948 v takřka čtyřiceti svazcích, ale básně z dvacátých a třicátých let, které tvoří dominantu jeho tvorby, v něm byly podrobeny cenzuře a autocenzuře. Česká knižnice nyní přináší třísvazkovýsoubor, který shromážďuje vrcholné autorovy sbírky v necenzurovaném znění a s bohatým poznámkovým aparátem. První svazek obsahuje Nezvalovy básnické knihy z období poetismu: Most, Pantomima, Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Diabolo, Blíženci, Židovský hřbitov, Básně noci, Signál času a Pět prstů. Editorem svazku je Milan Blahynka.

Druhý svazek, jímž Česká knižnice představuje básnické dílo Vítězslava Nezvala (1900–1958), shrnuje jeho tvorbu v období surrealismu. Knihy Žena v množném čísle, Praha s prsty deště (obě 1936) a Absolutní hrobař (1937) se orientují na podvědomí, erotiku, obnažování tajemných, fantaskních a ponurých stavů bytí, záznamy představ bez rozumové kontroly. Básník se v nich vzdává hravé radostnosti poetismu, ale základem jeho tvůrčího gesta zůstává imaginace, smyslová obraznost, která se projevuje například v bohatých litanických asociacích. Podobně jako v předchozím svazku také edice Básní II vychází z necenzurovaného znění textů z původních meziválečných vydání a doprovází ji bohatý poznámkový aparát.

Třetí svazek uzavírá soubor, jímž Česká knižnice představuje podstatné básnické knihy Vítězslava Nezvala, jednoho z mála velkých českých básníků, který se dosud nedočkal kritického vydání. Zahrnuje tvorbu postsurrealistickou a období po roce 1945, kdy se Nezval stal autorem protežovaným komunistickým režimem. I v této době však napsal pozoruhodné básně. Svazek obsahuje: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (anonymně 1936), které mají formu villonských balad a staly se po svém vydání senzací, sbírku Pět minut za městem (1940), jíž se Nezval vzdaluje surrealismu a přiklání se ke klasikům a lidové písni, Balady Manoně (1945), Kůň a tanečnice (připraveno k vydání 1944, vyšlo až posmrtně), Křídla (1952) a sbírku básní Nedokončená (posmrtně) s autobiografickým básnickým pásmem Život básníka.

T. Nováková klene oblouk od raného přátelství s K. Světlou, přes kontakty s R. Svobodovou k dopisování s B. Benešovou – od vídeňského rodiště, přes intelektuální společnost v Litomyšli k útočišti ve východočeské Proseči – autorka velkých románů stejně jako krystalických povídek, v nichž se setkávají všechny tyto nevšední vlivy. Její Úlomky žuly vznikaly postupně a autorka se k nim stále vracela, k svým ženským hrdinkám s hlubokým vnitřním životem v determinovaném prostředí, které jsou permanentně ověřovaným tématem jejího díla.

Zájem autorů naší literatury o tehdejší nejvýchodnější část Československa, Podkarpatskou Rus, vrcholil ve třicátých letech 20. století. Panenská příroda a složité etnické poměry místního obyvatelstva, věrného nejrůznějším tradicím patriarchálního světa, poutaly zájem etnografický, osvětový i umělecký. Olbrachtovy práce tvoří umělecký vrchol zpracování těchto témat. V románu Nikola Šuhaj loupežník zachytil Ivan Olbracht baladicky pojatého lidového hrdinu srostlého s horami Podkarpatska, ve sbírce tří povídek Golet v údolí pak vykreslil osudovou i poetickou atmosféru Podkarpatska, jež se otiskuje do osudů svého židovského obyvatelstva. 

Tento tematický svazek je věnován specifickému jevu v české literatuře dvacátých let 20. století – poetistické próze. Ta byla založená na originálním vidění světa, na stylových postupech odlišných od tradiční epické dějovosti a iluzivní realističnosti a směřovala k poetickému uchopení skutečnosti. Antologie obsahuje tato díla: Vladislav Vančura: Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Rozmarné léto; Karel Konrád: Robinsonáda, Rinaldino, Dinah; a Jaroslav Jan Paulík: Arizona.

Svazek připomíná dílo M. Z. Poláka z desátých a dvacátých let 19. století. V rámci obrozenské literatury představuje popisná báseň Vznešenost přírody významný pokus o náročnou poezii srovnatelnou s vrcholnými díly dobové evropské literatury. Průbojná skladba dnešního čtenáře zaujme především svým jazykovým novátorstvím a odvahou experimentovat. Cestopisná próza Cesta do Itálie je inspirovaná cestou, již Polák absolvoval jako pobočník rakouského podmaršálka Františka Kollera. Ve svém žánru představuje první velké dílo obrozenské prózy.

Oldřich Prefát z Vlkanova, matematik, astronom a zkušený cestovatel, popsal ve své Cestě do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny z roku 1563 nejdelší ze svých četných putování – do Svaté země. Jeho cestopis se vyznačuje dobově příznačným barvitým líčením osobních příhod i systematickým renesančním zájmem o všechny skutečnosti i drobné detaily krajin, staveb, lidí či jejich činností. Cenné je zejména to, že autor zachytil soudobou praxi cestování do Svaté země, a dává tak nahlédnout i do praktického a finančního zajištění takové cesty.

Marie Pujmanová (1893–1958) pocházela z kultivované pražské rodiny. Jako prozaička vynikala uměním jemné psychologické analýzy. Od druhé poloviny třicátých let 20. století se hlásila k socialistickému realismu. Za živější a umělecky zdařilejší než její sociální romány však považujeme díla, v nichž se soustředila k nitru svých hrdinů, zejména dětí a dospívajících. K nim patří prvotina Pod křídly (1917, několikrát přepracováno), inspirovaná harmonickým prostředím babiččina patriarchálního domu, román Pacientka doktora Hegla (1931, 1940), v němž využila a přehodnotila některé motivy dívčí četby, a novela Předtucha (1942), líčící první milostné probuzení a zrání. Edice Emila a Marie Lukešových vychází ze čtvrtého vydání knihy Pod křídly z roku 1947 a z prvního znění Pacientky doktora Hegla, nepoznamenaných autocenzurou.