Česká knižnice

"V prvních letech vykonali obrovský kus práce hlavně Miroslav Červenka a Dušan Karpatský," napsal zde na webu ve vzpomínce na zakladatelské období České knižnice Jiří Holý. Dnes si připomeneme, jak naši ediční řadu v tomto období pojímal a veřejnosti prezentoval první jmenovaný. Článek je součástí volného seriálu, jímž si letos připomínáme 25. výročí vydání prvního svazku Knižnice.

Přední osobnost druhé generace pražské školy, versolog, textolog a literární teoretik Miroslav Červenka formoval jako předseda její vědecké rady podobu České knižnice od období příprav před rokem 1996 až do své předčasné smrti v roce 2005. V této své roli také představoval zamýšlený kulturní účel Knižnice, její koncepci a ediční zásady a komentoval první vydávané tituly v autorských článcích, v rozhovorech v tisku nebo ve vystoupeních na tiskových konferencích. Ke zdůvodňování programu Knižnice využíval například i textů na záložkách prvních svazků, které pojímal jako esejistické miniatury: ve zkratce v nich charakterizoval dílo vydávaného básníka a jeho postavení v kánonu české literatury, nastiňoval uspořádání svazku a jeho přínos v kontextu vydavatelské historie díla (podepsána byla jen záložka máchovského svazku, z Červenkova pera však zjevně vyšla i záložka tomanovská).

Česká knižnice začala vycházet nadvakrát, nejprve v roce 1997, poté znovu v roce 1998. Na léta 1996–1998, tedy na období počátků České knižnice vymezené na jedné straně přípravou na vydání prvních svazků ještě v Českém spisovateli a na straně druhé dokončením prvního kompletního ročníku v Nakladatelství Lidové noviny, se proto zaměříme v následujících ukázkách. Autorských článků Miroslava Červenky a významnějších rozhovorů vyšlo za uvedená léta šest. Zde přinášíme podstatné výňatky ze tří stěžejních.

Obsah:
1. Jak bude vypadat Mácha v České knižnici (LtN 30. 10. 1996)
2. Nové šance české knihy (NK 20. 5. 1998)
3. Poklady řazené do knihovny (UN 1. 12. 1998)

Jak bude vypadat Mácha v České knižnici

Na podzim roku 1996, zhruba dva týdny před výročním dnem Máchovy smrti, na který bylo původně plánováno vydání svazku 1 Knižnice, uveřejnil Miroslav Červenka v Literárních novinách článek nazvaný "Jak bude vypadat Mácha v České knižnici" (LtN 7, č. 44, 30. 10. 1996, s. 6). Na příkladu svazku, jehož byl sám editorem, zde Červenka demonstroval vydavatelské postupy, které se měly stát pro spolupracovníky ediční řady pravidlem. Knihu se podařilo vydat až v lednu 1997, článek ji tak předběhl téměř o čtvrt roku. Celý text si lze přečíst v Digitálním archivu časopisů ÚČL AV ČR. Úvodní partie o poslání Knižnice zde vynecháváme:

Při přípravě prvního svazku ČK, to jest úplného souboru básní Karla Hynka Máchy, nám bylo zřejmé, že se u čtenářského vydání nemáme pouštět do všestranné revize textů na základě nového čtení všech rukopisů, otisků a opisů, jejich srovnávání atd. To bude záležitostí až nového kritického vydání a některé z příštích badatelských generací. My tedy přejímáme práci editora kritického vydání v Knihovně klasiků, jímž byl Karel Janský. (Výjimkou jsou nečetné objevy tehdy ještě neznámých pramenů a zejména Otrubova odvážná, ale veskrze zdůvodněná emendace jednoho místa v samotném Máji.) Koncepci celých kritických Spisů a vlastně celou textovou základnu dosavadních máchovských publikací se pokusil zpochybnit Oldřich Králík, který mnoho básní a próz – dokonce i doložených autorovými vlastnoručními rukopisy – označil za podvržený kontraband nebo přinejmenším přerobky Karla Sabiny nebo jiných raných vydavatelů. Radikální Králíkovy hypotézy nebyly českou literární historií přijaty a ani pro nás nemohly být směrnicí. Králík však pozitivně přispěl máchovské textologii tím, že rozhodně stupňoval a zdůvodnil vůli ke kritickému ověřování textů prvního velkého vydání Máchy z roku 1862, jakož i rukopisných pramenů nepocházejících z ruky autorovy. Tuto cestu nastoupila už Janského kritická edice, a my jsme po ní učinili další kroky. Nepřijali jsme např. závěr sonetu, který kdosi zřejmě dodatečně za Máchu dobásnil, nemluvě už o titulech celé řady básní, které přidali až vydavatelé a které Janský ponechal. Tak u básní, které se nám dochovaly v několikerém znění, jsme vždy vybrali jen to spolehlivější, Máchovo, co možná očištěné od zásahů různých redakcí.

Spíše než text změní se v České knižnice sestava Máchova básnického díla. Pokusili jsme se dotáhnout dál (až do konce to není možné) řazení básní podle doby jejich vzniku. Po přesunech v pořadí básní na základě předpokládaných časových shod s básníkovou četbou, analogií s korespondencí nebo podobností mezi básněmi navzájem vystoupil reliéfněji rok 1833 jako doba zrození odvážného a duchovně svobodného básníka lidské existence, jakým se nám dnes jeví Mácha. Oproti předchůdcům jsme obnovili pozoruhodný cyklus šesti znělek, autorem pojímaný jako jednotný umělecký celek, k němuž se ostatní sonety pouze formálně přimykají, nejsou jeho přímými součástmi. Takových posunů oproti Knihovně klasiků jsme zkusili více, aniž by se naše odchylky od předchůdců staly svévolným jinačením. Spíš chceme věřit, že jsme šli dále jejich cestou a že mnohé, co se dnes jeví jako návrh, zakotví v edicích Máchových básní natrvalo. Žádná ze změn nemá za následek oslabení intenzity či jedinečnosti Máchovy poezie.

Snažili jsme se, aby se cosi podobného dalo říci i o našem komentáři. Mnoha lidem (včetně mne), koncipujícím svazky České knižnice, se nechce do standardních doslovů, které chtě nechtě čtenáři doporučují, co si má myslet o vydávaném díle, a tím omezují možnou aktivitu jak díla, tak jeho čtenáře. Nějaké výkladovosti se samozřejmě nelze vzdát, ale přemýšlíme o komentáři, který by od sdělení fakt, spjatých přímo s textem, a od předem nezhodnocených zjištění např. o poetice textu nebo o vztazích textu k jiným textům přešel jen k náznakům možností, jejichž – vždy odlišné – realizace by se už ujal svobodně myslící čtenář. Jde vlastně o touhu po nových, dialogických žánrech komentáře. O něco takového jsem se v knižničních (podle vzoru starého adjektiva matiční) edici Máchových básní pokusil. S vědomím, že k něčemu definitivnějšímu se v této oblasti budeme blížit jen postupně.

Nové šance české knihy

Jako druhý ze stěžejních článků Miroslava Červenky z období počátků České knižnice vybíráme rozhovor "Nová šance české knihy", který pro týdeník Nové knihy 38, č. 20, 20. 5. 1998, s. 12, připravila Martina Dvořáková. Rozhovor vyšel v době, kdy v Nakladatelství Lidové noviny začala Knižnice vycházet podruhé. Dále přetiskujeme rozhovor ve zkráceném znění, vybrané odpovědi jsou citovány celé i s otázkami:

Celkově bude Česká knižnice obsahovat přes dvě stě titulů a dá se říci, že svým způsobem navazujeme na Národní knihovnu, která vycházela od padesátých do osmdesátých let pod vedením profesora Vodičky. My jsme se při výběru titulů rozhodli zaměřit především na výrazné osobnosti české literatury od dob nejstarších až po autory současné. Snaha je, aby mezi šesti svazky, které budou vycházet ročně, byl vždy jeden titul ze středověké či barokní literatury, poté kniha z období obrození, následovat by měl profilový soubor konkrétního autora, dílo z počátku našeho století a z meziválečné literatury, zastoupena bude i literatura z doby po roce 1945. Klademe velký důraz na komentáře, které budou součástí každého svazku naší ediční řady. Avšak nechceme, aby vyzníval jen jako nějaké povýšené poučování čtenářů. Naopak – bude se jednat o odborné textologické komentáře, vycházející však i z dobových reálií a historických souvislostí, v nichž dílo vznikalo. Tak, aby si každý mohl a uměl knihu zařadit a na základě seznámení s fakty dostal příležitost k vlastnímu výkladu a prožitku.

Jistěže ne, byť je známo, že v současnosti o básnické sbírky není na knižním trhu příliš velký zájem. My se však tomuto trendu nehodláme podřídit. Ostatně, ať se to komu líbí nebo ne, v rámci české literatury hrála poezie vždy velmi významnou roli a naše písemnictví v ní má možná ty největší literární hodnoty. Takže myslím, že poezie a próza budou v České knižnici přinejmenším vyvážené.

Z jakých vydání jednotlivých knih vaši editoři vycházejí?

Dříve se věřilo, že nejlepší je předkládat čtenářům takzvané vydání poslední ruky – tedy to, co sám autor poprvé knižně zveřejnil. Avšak výchozí text se nesmí vybírat mechanicky, proto vycházíme ze studia všech verzí daného díla. Nadto je třeba texty co nejvěrněji zrekonstruovat, opravit v nich veškeré chyby, cizí zásahy, cenzurní úpravy… Jako příklad práce s několika vydáními knihy mohou sloužit Škvoreckého Zbabělci. Editor Michael Špirit má k dispozici autentický první rukopis tohoto románu, dokonce ještě ten, který si „začátečník“ Josef Škvorecký psal ručně do notesu několik let předtím, než kniha vyšla. Michael Špirit se domníval, že by bylo dobré vydat právě tuto podobu Zbabělců. Nakonec se však nejen sám autor, ale i editor rozhodli, že až druhé vydání románu je to nejvhodnější k novému publikování. A to i přesto, že prošlo úpravami a že tudíž rukopisu v lecčems neodpovídá. Právě v komentáři se však čtenář všechny zajímavosti, změny a zásahy, kterými Zbabělci prošli, dozví.

Když už jsme u rukopisů, slyšela jsem, že v České knižnici jste si k obrazu svému poopravili i rukopis klasika z největších, Máchy. Není to příliš velká opovážlivost?

To je odvaha literárního historika Mojmíra Otruby, který tuto emendaci, neboli změnu proti samotnému rukopisu Máje, přesvědčivě zdůvodnil. A já jsem rád. Ve verších ,,... a lehounce si vlnky hrají s jezerní dálkou pode věží, s nimi si vlnky šepotají, vězně uspávati se zdají..." totiž opravdu trochu bije do očí, proč by si vlnky měly šepotat opět s vlnkami. Na jiných místech Máje se totiž vlnky vždy objevují ve spojení se slovem větry, a tak Mojmír Otruba došel k závěru, že se zřejmě spletl již sám Mácha při psaní Máje. V České knižnici tedy Máj opravdu vyjde poprvé s touto drobnou změnou.

Přečetla jsem si seznam titulů, které by Česká knižnice ráda vydala v průběhu čtyřiceti let. Možná to zní hloupě, ale některé knihy mi tam chybí – prorežimní autoři 50. - 80. let jsou z plánu zcela vypuštěni. Byť se většinou jednalo o knihy poplatné době, bez nich taková ucelená řada české literární tvorby prostě nebude kompletní. Mám tomu rozumnět jako cenzuře z druhé strany?

Cílem této edice není podat objektivní ucelený přehled veškeré naší literatury. My jsme se zaměřili na vydávání knih, které považujeme za hodnotné a dobré. I já osobně se domnívám, že mnoho těch zmíněných prorežimních spisovatelů prostě dobré texty nepsalo. To je také jediný důvod, proč jejich díla nebyla do České knižnice zařazena, rozhodně bych to nenazýval cenzurou. Ale z druhé strany - jsme si vědomi, že přijdou další generace, které možná tuto literaturu budou hodnotit jinak a nakonec je do této edice zařadí. To už ale nechme na budoucnosti.

Existují podobné edice, jako Česká knižnice, také jinde ve světě nebo se jedná o průkopnický krok českých literárních historiků a teoretiků?

Ne, ne. Téměř v každé evropské zemi takové edice vycházejí, a to dokonce i dlouhá léta. Například v Německu funguje Deutsche National-Litteratur již od r. 1883 a obsahuje přes tři sta svazků. Taktéž ve Francii vychází známá knižnice francouzských klasiků nakladatelství Pléiade. Ve velkých státech si takových národních edic dokonce mohou dovolit několik. Takže se nejedná o nějaký náš průkopnický počin. Spíše si myslím, že Česká knižnice je svým způsobem „jen" naším dalším krokem do moderní Evropy, ke které patří i soustavná péče o zpřístupnění kulturních hodnot minulosti.

Poklady řazené do knihovny

K dokončení prvního uceleného ročníku Knižnice vyšel na konci roku 1998 v Učitelských novinách rozhovor, který s Miroslavem Červenkou, Jiřím Holým a Michaelem Špiritem, zástupci vědecké rady České knižnice a editory již vydaných svazků 1, 2, 3 a 8, vedla Jaroslava Štefflová (Poklady řazené do knihovny, Učitelské noviny 101, č. 44, 1. 12. 1998, s. 13). Z rozhovoru, představujícího třetí stěžejní Červenkovo vystoupení z počátků České knižnice, citujeme vybrané Červenkovy odpovědi včetně otázek; příspěvky ostatních respondentů uvádíme tehdy, pokud jsou důležité pro porozumění citované odpovědi.

Prof. Červenka: Věříme, že ano a zájem to zatím potvrzuje. Chceme zaplnit – a zdá se, že zaplňujeme – bílá místa knižní nabídky. To, co pro nás bývalo samozřejmostí – kontakt s klasickým literárním dědictvím – je dnes stále obtížnější. Vidíme to i na fakultě, když přijímáme nové studenty, kteří by měli jevit o literaturu zvláštní zájem. Znalost literárního odkazu přece není jen o vzdělání, ale i o přístupu k životu. Obohacuje nás, formuje, učí vyznat se sami v sobě... Proto jsme přišli s knižnicí. Aby člověk, který se chce s naší literaturou blíž seznámit a prožít ji, měl k dispozici graficky poutavě připravený text doplněný komentářem odborníků. Aby si mohl skládat do knihovny svazky, které ilustrují nejen dějiny literatury, ale i naší společnosti.

Mgr. Špirit: Komentáře nejsou jeden jako druhý – každý si řekne o svůj typ – a už vůbec je nelze přirovnávat k dřívějším doslovům. Čtenáři, kteří se chtějí dozvědět víc, než nabízí samotný text díla - například určité údaje, srovnání, vysvětlení dobových souvislostí –, by měli komentáře přivítat. Jednou se dovědí více o vývoji textu, o jeho variantách, jindy budou seznámeni s dobovým ohlasem.

Prof. Červenka: Například legendy o českých světcích vyžadovaly doplnění historických informací: kde se legenda vztahuje k biblickému textu, kdy reaguje na dávno zapomenutou událost... Komentáře nevnucujeme, ale doporučujeme. Neříkáme, co si má čtenář o knížce myslet, ale nabízíme mu, co by měl vědět, aby dílo pochopil v určitém kontextu. Okolo Škvoreckého Zbabělců se strhla velká diskuse, na niž autor reagoval textem dalších vydání. V komentáři tedy texty doplníme o dobové ohlasy.

Vlastně se tady nabízí určitá podobnost s výkladem učitele…

Prof. Červenka: Školské poučení o literatuře se často ironizuje otázkou: Co tím chtěl básník říci? Horší však je, když se na smysl básníkových slov nikdo neptá, když učitele zajímají pouze data a výčet titulů. Každé dílo je třeba obklopit informacemi, které je pomohou pochopit. Taková by měla být učitelova práce, pokud má o svůj předmět skutečný zájem, pokud mu nechybí čas na důkladnou přípravu. I jemu snad naše komentáře pomohou – ať už přímo, nebo metodicky.

Prof. Červenka: Určitě - a rádi. U nás se s nezájmem nesetkáte.

Knižnice vychází v jednotné grafické podobě. Relativně malý formát o to silnějších svazků. Editoři v tom vidí jisté omezení, výtvarníci zdůrazňují moderní trend.

Prof. Červenka: Zajímalo by mne, jestli by v souvislosti s tím čtenářům nevadilo, kdyby v básnické sbírce nebyla každé básni věnována jedna stránka, kdyby na sebe v tisku navazovaly. Přece jen by se špalíčky o něco ztenčily, konečně i cena by tím pádem mohla být přijatelnější. Nejsme na to zvyklí, ale ve světě to je běžné. Konečně i Borového edice Panteon tak byla ve 20. letech upravena. Přivítali bychom, kdyby se zejména učitelé na formování České knižnice podíleli. Pochopitelně nejen názory na grafickou stránku. Přivítáme každou jejich připomínku.

Zpracoval Pavel Janáček