Jiří Kolář: Uzlová báseň, 1962–1963

Jiří Kolář: Uzlová báseň, 1962–1963

předmětná báseň, asambláž, papír

Po experimentech s rozbitím slova a jeho významu i jazyka jako primárního média poezie začal Jiří Kolář v šedesátých letech tvořit poezii, která již není na jazyce závislá. Pracuje s barvami, hmotami a tvary věcí, které mají svůj smysl v určitém kontextu nebo systému: výsledkem je jednak hra s formou poezie (předmětné básně, tj. asambláže s předměty řazenými lineárně v řádcích), jednak hra s jejím základem, jímž je jazyk jako sémiotický systém a jeho vnímání zakotvené v čase – ale zároveň tato nová poezie je snadno srozumitelná přirozeně a nepotřebuje znakové zprostředkování. Vedle asambláží, které Kolář sám označoval jako klíčové nebo žiletkové básně, tu z tohoto hlediska jsou svým vztahem k písmu primární básně uzlové. V postupně vznikající systematizi vlastních postupů ve Slovníku metod(1999) k jejich „objevení“ autor píše: „Kdo dojde k rokli, z které se zrodilo písmo, najde provazový žebřík. Pustil jsem se po něm dolů. Kolik uzlů kdo udělal, tolikrát byl člověkem. Uzel na kapesníku jsem měl v kapse, nordický uzel v hlavě, uzel na kravatě, z dětství na mne volal pan Seton. Potom mne napadlo, že to začíná uzlem na povijanu a končí oprátkou. (…) když se mi celé životy jevily jako zauzlované provazy, když jsem si sestavil v hlavě uzlové počitadlo a zvolna vynalézal vlastní uzlové písmo, odvážil jsem se také psát.“ Horizontálně orientované provázky a šňůry s navázanými uzly se inspirují inckým uzlovým písmem kipu. To se tak stává popudem k opuštění verbálního jazyka a hledání nového jazyka básnictví.

Literatura

Jiří Kolář: Slovník metod. Okřídlený osel, ed. Vladimír Karfík, Praha: Gallery 1999

Astrid Winter: Metamorphosen des Wortes. Der Medienwechsel im Schaffen Jiří Kolářs, Göttingen: Wallstein 2006, s. 566–571

© Jiří Kolář — dědicové c/o DILIA, 2016