Dakotský malovaný plášť z bizoní kůže, před 1856

bizoní kůže, rumělka; 200 × 180 cm
Náprstkovo muzeum, inv. č. 44438
Fotografie © Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, 2022
 
Obraz použit na obálce svazku:
Josef Václav Sládek: Má Amerika (2022)
 
Jednou z motivací, proč odjet právě do Ameriky, byl pro Sládka i příklad cesty Vojtěcha Náprstka. A hypoteticky se v okamžiku toho nápadu mohl dívat na malovaný plášť indiánů kmene Dakota z Minnesoty, který tam Náprstek získal v roce 1856. Tento plášť Náprstek nevěnoval muzeu, na rozdíl od ostatních předmětů a artefaktů své etnografické sbírky, ale až do jeho smrti byl vystaven na stěně v pražském domě U Halánků – kam se už od šedesátých let chodilo na přednášky také o Americe a kde také Sládek sám přednášel třeba v roce 1865 v Americkém klubu dám (Milena Secká).

Plášť je nejen vytvořen z kůže bizoního telete, ale zároveň bizona zpředmětňuje, symbolizuje – podle dnešních znalostí dakotské kultury totiž abstraktní motiv na jeho obvodu symbolicky vyjadřuje právě bizona (Kateřina Klápšťová). Svou roli hraje i barevná symbolika: červená značí západ slunce nebo hřmění, černá noc. A také typ obdélníkových ornamentů, které ukazují na ženskou uživatelku pláště. Oděv je součástí prezentace lidského těla (ať už prezentace rituální, anebo v běžném užití) a s tím i součástí lidské kultury a komunikace. Kromě pláště přivezl Náprstek z Ameriky ve své dakotské sbírce také koženou chlapeckou košili s třásněmi, rituální předměty, masky, dýmky, tomahawky, topánky, luky a šípy i toulce nebo daguerrotypie dakotských žen z padesátých let, tedy samého počátku užívání tohoto nového zobrazovacího média.

Vedle současné interpretace předmětu nebo interpretace v době jeho vzniku (jíž se v tomto případě můžeme jen přiblížit) nás ale také musí zajímat způsob a kontext prezentace tohoto artefaktu a jeho interpretace v druhé půli 19. století ve střední Evropě. Kdy a jak vstupuje do kulturní komunikace jako obraz.

Náprstkovou prvotní ideou v době jeho amerického pobytu i krátce po návratu přitom bylo vytvořit expozici muzea českého průmyslu, v němž by nástroje tzv. primitivních národů poskytly možnost srovnání s nástroji a výrobky soudobého průmyslu. Tedy kontrast světa civilizovaného a necivilizovaného, primitivního, jak ukazuje Tomáš Winter a dodává, že dobově bezpříznakovou součástí Náprstkova pohledu na Indiány je asociování jejich vzhledu s ošklivostí a předznamenávání jejich lenosti, víry ve sny a předtuchy nebo návrhy na jejich „osvobození“ kolonizací. Formulování podstaty primitivismu a primitivního je také podle něj jedním ze způsobů, jak v době utváření moderní ideje českého národa formovat představu o „naší“ kultuře ve vztahu ke kultuře „jiné“, o tom, co jsme „my“ versus „oni“. Původní rozvrh muzea se ale nerealizoval. V roce 1874 se otevírá České průmyslové muzeum a později se jeho součástí stávají i umělecké artefakty mj. z Náprstkovy dakotské sbírky. Obrazy jejích význačných exponátů jsou také v perokresbách publikovány v dobovém tisku (Světozor 1873, č. 41).

V sedmdesátých letech začíná Sládek publikovat své fejetony a povídky, které ukazují jeho obraz Ameriky a kultury původních obyvatel. Tato interpretace je zčásti revizí Náprstkova chápání primitivismu a vede od ní další linka třeba k cyklu Živly Mikoláše Alše (1881), který představuje kritiku zkázy civilizace amerických Indiánů a uctění jejich statečnosti. V téže době se veřejnosti otevírají dveře Náprstkova muzea s artefakty jeho amerických sbírek, ale už zčásti odlišným interpretačním vyzněním. Artefakty kultury Dakotů se tak stávají součástí dobové vizuální kultury Prahy či Rakouska-Uherska nebo střední Evropy. K praktikám, které vizuální kulturu utvářejí, patří i její instituce, tedy muzea a galerie – obecně velké téma 19. století.

Kulturní význam je prostě nejednoznačný a fluidní, neustále proměnlivý. Zároveň naše vidění a vnímání je vždy zásadně ovlivněno konkrétním společenským rámcem, v němž se realizuje. A proto je podstatné věnovat pozornost nejen interpretaci dnešní, ale i této proměnlivosti.

náměty ke čtení:
Kateřina Klápšťová: Dakotská kultura na rozcestí. Vojta Náprstek a jeho dakotská sbírka z roku 1856, Praha: Národní muzeum 2016
Tomáš Winter: Vojta Náprstek, Dakotové a ideál muzea pokroku, in: Palmy na Vltavě. Primitivismus, mimoevropské kultury a české výtvarné umění 1850–1950, Praha – Plzeň: Arbor vitae – Západočeská galerie 2013, s. 16–25
Milena Secká: Vojta Náprstek: Vlastenec, sběratel, mecenáš, Praha: Vyšehrad – Národní muzeum 2011
 
Zpracovala Stanislava Fedrová