Jan Rambousek: Konec (z cyklu Spodina), 1921

lept; šířka 27,5 cm x celková výška 37 cm
Moravská galerie, inv. č. C_7438

Obraz použit na obálce svazku:
Jiří Wolker: Básně

Rambouskova Spodina, vzniklá ještě při studiu na Akademii a vydaná jako litografický cyklus roku 1921, vzbudila tehdy pozornost. Zdá se, že také Wolkera samého – navštívil autora v ateliéru a přál si jeho ilustrace pro novou sbírku balad, kterou už ale nedokončil. Zmínka o tomto setkání, spojeném s tím, že si posléze Wolker údajně vyžádal od nakladatele Františka Svobody Rambouskův cyklus Spodina namísto honoráře, se poprvé objevila jako pamětnická vzpomínka v článku Jana Rambouska (Jan Rambousek: Ilustrace Švabinského školy, Hollar 1951, č. 2, s. 90): „Jako text byly vybrány Povídky a pohádky Jiřího Wolkera, jemuž jsem kdysi v roce 1922 ve svém ateliéru Pod Slovany radostně slíbil, že mu budu ilustrovat jeho chystané Balady podobným stylem, jako měla moje tehdy vyšlá Spodina, jak si básník výslovně přál“. Svoboda vydal Rambouskův první cyklus jako samostatnou publikaci a posléze jeho další práce ve svém kulturním měsíčníku Most, kde publikoval též Wolker, v roce 1923 pak vydal Wolkerovy Tři hry.

Sociální náměty si ve vizuálním umění dvacátých let hledaly své místo a jako ideální médium pro ně se ukazovala grafika, se silným centrem kolem grafické speciálky Maxe Švabinského na Akademii. K jejím nejzajímavějším absolventům patřil i Rambousek a posléze se podílel jako asistent na jejím formování. Inicioval tam také program knižních ilustrací, na němž pracovali společně studenti ateliéru – jako druhý svazek takto vypravený vyšly v roce 1925 Wolkerovy Povídky a pohádky.

V námětech je Rambouskův sedmidílný cyklus Spodina analogií sociálních balad, s motivy chudého dětství, dělnické práce a nezaměstnanosti, sociálního vzdoru a tíhy života – světem karlínského předměstí, jež je „prosáklé sazemi, bídou a neřestí“ (Wolker: Pozdě k ránu; ze zamýšlené Knihy balad). Prostředí je tu většinou zobrazeno jen v náznacích – špinavý kout, zeď oprýskaná nebo polepená plakáty, temný průjezd. Už tím se pozornost soustředí k postavám, monumentalizaci jejich jedinečných i kolektivních osudů. Jejich těla jsou vyznačena ve velkých objemech, ve výrazu i oděvu spíše typizována než individualizována, podtržená expresivní deformací postavy nebo výrazným gestem. Poslední list představuje konec lidského života i reakce tváří v tvář smrti – tělo dívky na holé zemi u zdi. Jen rozbité květináče prozrazují, že takový konec zřejmě zvolila sama, třebaže otázka, co ji ke skoku z okna vedlo, se vznáší nezodpovězena. Výrazně nasvětlené tělo v temném koutě, v kontrastu k poloskrytým a skrytým tvářím přihlížejících. Kužel světla ze svítilny muže s kloboukem je v rovině zobrazení události snahou zjistit, co se stalo, v rovině způsobu zobrazení zároveň vytrhává mrtvou dívku ze tmy jako hlavní hrdinku tragické scény na divadelním jevišti. Hlouček seběhnuvších se postav naznačuje rozrůznění reakcí ve výrazech a postojích – úlek, žal, distancované pozorování. Kompozičně přitom vytvářejí jímku pro přiblížení pozorovatele-diváka.

náměty ke čtení:
Luboš Hlaváček: Knižní grafika Jana Rambouska, Praha: Nakladatelství čs. výtvarných umělců 1963
Jiří Hlušička: Jan Rambousek, Praha: Nakladatelství čs. výtvarných umělců 1963

Zpracovala Stanislava Fedrová