František Bidlo: Vzpomínka na Prahu, 1926

František Bidlo: Vzpomínka na Prahu. Věnováno Georgu Groszovi, 1926

tuš, papír, 540 x 400 mm

Kutná Hora: Galerie Středočeského kraje, inv. č. K 1724

© Reprofoto © GASK – Sbírka Galerie Středočeského kraje, 2020

Spojnicí Poláčkových románů a jejich výtvarného doprovodu v tomto svazku je samotný princip karikatury. V původním latinském významu znamenalo caricare zesílit nebo přehnat, podstatou karikatury je deformace, zvýznamnění detailu, hyperbolizace, opakování. A právě tak se ukazují i postavy v Okresním městě – v opakování typických rysů a typického jednání (všiml si toho již Pavel Trost v jedné z prvních kritik a dokládá to podrobněji i komentář k tomuto vydání v České knižnici).

Role karikatury se po vzniku republiky zvýznamnila za prvé silnou rolí humoristických časopisů (ostatně sám Poláček do nich přispíval karikaturami pod pseudonymem Kočkodan a jeden z těchto časopisů také redigoval), postupně se tu etablovala jako samostatný umělecký žánr, posilovaný i konáním speciálních výstav. A za druhé tím, že v devětsilském avantgardním programu představovala podstatu modernosti – cílem karikatury přitom podle Karla Teiga či Adolfa Hoffmeistera není výsměch, ale ukazování skutečnosti, „jaká je“, v její pravdivosti. Teige takové formulace použil i v úvodní řeči k výstavě německého malíře a kritika společnosti Georga Grosze, která se v Praze konala v roce 1932: „V kresbách a obrazech Georga Grosze neuvidíte karikaturní deformace, ale pravý obraz světa… zrcadlový obraz Berlína z války, revoluce… Karikatura konstatuje, říká, co jest, jak se věci mají“.

Grosz významně ovlivnil a inspiroval české tvůrce, zejména výtvarníky z okruhu satirického časopisu Trn, kde také tato raná karikatura samouka Františka Bidla v květnu 1926 vyšla. Už její titul, který k ní zde byl připojen, odkazuje ke Groszovi – ono „věnování“ je přitom jen částí tohoto odkazu. Připomíná totiž Groszovu litografii s titulem Vzpomínka na New York z alba Erste Georg Grosz Mappe, vydaného v roce 1917. Ta zobrazuje New York, který Grosz tehdy ještě z vlastní zkušenosti neznal, jako živé město s lidmi v ulicích a zároveň vizi moderního, nového světa s věžáky, protkané anglickými nápisy a reklamami jako „Peppermint“, „Chicago Beach Hotel“ nebo „Oriental Danzing“. V jiných listech téhož alba kreslí ale Grosz ulice německých měst mnohem kritičtěji a zachycuje pouliční prostituci či maloměstskou morálku. Bidlo se v této karikatuře u Grosze inspiroval v mnohém – ve futuristickém naklonění domů, průhledech skrz okna na scény, které se právě odehrávají uvnitř domů nebo i v detailu průsvitných kabátů postav, odhalujících prostituci jako něco, co se děje všem na očích, třebaže zakrýváno titulky o „zářivém manželství“. Oproti Groszovi ale využívá Bidlo mnohem více také vtipu a komiky v zobrazení postav i v drobných motivech, jaké představují rozebírání silnice uprostřed rušné křižovatky, zpodobení lva na ministerském znaku apod. Inovativní je v tomto díle i kolážové zapojení vystřižených novinových titulků a reklam (a Bidlo sám tento postup později dále rozvíjel) – v původní reprodukci karikatury v Trnu 1926 byly výstřižky jakoby organickou součástí zobrazeného světa, ve shodě s černo-bílým rozlišením kresby, dnes ale kvůli stárnutí novinového papíru montáž titulků v kresbě vystupuje více.

náměty ke čtení: 

Ondřej Chrobák – Tomáš Winter (eds.): V okovech smíchu. Karikatura a české umění 1900–1950, Praha: Gallery – Galerie hl. m. Prahy 2006

Adolf Hoffmeister: Karikatura, Rozpravy Aventina 2, 1926, č. 1, s. 12

Karel Teige: Georg Grosz, Tvorba 7, 1932, č. 37, 38, s. 590–591, 605–606