Antonín Procházka: Hráči, 1907–1908

tuš, pastelky, papír; 18,9 × 25,4 cm
Národní galerie, Praha, inv. č. K 40130
Fotografie © Národní galerie Praha, 2021

Obraz použit na obálce svazku:
Jaroslav Hašek: Moje zpověď a jiné povídky (2021)
Jaroslav Hašek: Moje zpověď a jiné povídky (2008)

Haškovy povídky staví na komických kontrastech a pozorovatelském smyslu pro zvláštnosti jednání a řeči převážně lidových postav, upozornil v doslovu výboru v České knižnici Milan Jankovič. Ještě další jeho postřeh ke stylu psaní je zde zajímavý, totiž že Hašek píše rychle a přitom hutně, vychází z okamžitého nápadu a staví na náhlých zvratech. Doprovázející obraz Antonína Procházky je i není karikatura – není jí svou funkcí, postavy ale mají karikaturní rysy. Zobrazuje téma hráčů karet, které tehdy v začínající skupině Osma řešilo současně několik malířů – také Emil Filla nebo Bohumil Kubišta. Rychlá kresba tuší a pastelkami představuje jednu z několika přípravných studií, směřujících k Procházkovu olejovému obrazu Hráči, datovanému k roku 1908. Mladý autor měl tehdy za sebou studijní cesty za uměním po evropských metropolích i pobyt v Berlíně, kde vstřebával také moderní expresionistické umění. V kresbě zkoumá zvláštnosti jednotlivých postav a jejich rysy zveličuje a deformuje. Jak shrnuje Tomáš Winter (s. 23), tvarové deformace nového, experimentálního umění měly přinejmenším u Filly a Procházky jeden ze zdrojů v zájmu o karikaturu. Mezi portrétem a karikaturou je hranice značně prostupná a mezi typem a karikaturou ještě více. Procházka se zároveň v této době (snad právě v souvislosti se zájmem o karikaturu) zabýval také podstatou a rolí smíchu a humoru – přinejmenším díky průzkumu autorky posledního Procházkova katalogu Marcely Macharáčkové (s. 41) víme, že četl také esej Smích (1899) Henriho Bergsona, pojednávající o komických formách. Smích je v Bergsonově pojetí obranou života proti strnulosti a zmechanizování. Podstatnější jsou ale jeho úvahy o zdrojích komična v různých mediálních formách – v úvaze směřující k podstatě karikatury tak například píše, že „tvář je tím komičtější, čím více nám vnucuje představu jednoduchého, mechanického děje, který nakonec osobnost vždy pohltí“. Komický efekt vzniká tam, kde kreslíř, satirik či herec v komediálním výstupu dokáže vystihnout mechanismus své postavy jako loutky a oživit jej. Zachytí podobnosti charakterů a „klade nám před oči typy“ (s. 23–27, 74). Jde tedy o to vypozorovat mechanismus, který funguje v lidském chování či výrazu automaticky, a napodobit jej – ať už v gestu, vystižení výrazu nebo typických zvláštností v řeči. Klást recipientům před zraky typy nebo vytvářet typy nové.

náměty ke čtení:
Marcela Macharáčková – Lubomír Slavíček – Alena Krkošková (eds.): Antonín Procházka. 1882–1945, Brno – Praha: Muzeum města Brna – Obecní dům 2002
Ondřej Chrobák – Tomáš Winter (eds.): V okovech smíchu. Karikatura a české umění 1900–1950, Praha: Gallery – Galerie hl. m. Prahy 2006
Henri Bergson: Smích; přel. Eva Majorová, Ladislav Major, Praha: Naše vojsko 1994 [1899]

Zpracovala Stanislava Fedrová