Rozhovor s Přemyslem Rutem o svazku Klicperových her

sobota, 13 duben 2019 10:48

Jaký je váš klicperovský kánon? A proč právě tento? 

Kromě her, které obsahuje právě vydaný svazek České knižnice (Žižkův meč, Divotvorný klobouk, Rohovín Čtverrohý, Veselohra na mostě, Sen a Každý něco pro vlast), stojí myslím za dramaturgickou pozornost legenda Loketský zvon, menší hry  Kytka, Zlato neblaží, Prsteny a Psaní Hasenšteinova a také Klicperova variace Shakespearovy Komedie omylů Bratři v Archangelsku. Ale důvody pro tu dramaturgickou pozornost nevidím na povrchu těch textů, nýbrž v jejich nápadech, situacích, hereckých příležitostech, atmosféře, hudebnosti a hravosti až barokní. V jejich světě je radost pobývat, k tomu však nestačí je pouze inscenovat, je třeba v nich uklidit, vymést pavučiny, oživit zašlé barvy, občas i vyměnit červotočivý trám – a přitom zachovat (tedy nejdřív pochopit!) jejich styl a řád. Je totiž opravdu jen a jen jejich, jen a jen „klicperovský“; patří k němu jakási bujará zbožnost, v níž si tělo a duch nepřekážejí, stejně jako se v něm nevylučuje touha po smyslu a rozkoš z nesmyslu, moudrost a naivita. Takové divadlo by se nejspíš líbilo Andersenovi, Chestertonovi, Ionescovi, ostatně každému z těch autorů, kteří se k našemu vezdejšímu světu nevyjadřují marnými pokusy o jeho popis a výklad, nýbrž skrze svůj vlastní, autonomní svět, který ten náš jen něčím jakoby bezděčně připomíná, nebo se zas od něj výmluvně liší. 

Mohl byste zkusit nějak odhadnout, jaký bude další vývoj Klicperova díla? Bude dál antikvován, bude zapomenut, nebo by se – při současném vývoji českého divadla – mohl Klicpera dočkat znovuobjevení? 

Klicperova potíž je v tom, že divadlo jeho doby (je to ostatně chronická nemoc české kultury posedlé všelijakými „úkoly“ a „společenskými objednávkami“, z nichž kupodivu čerpá pocit své důležitosti, ač právě ony ji činí méněcennou a krátkodechou) mohlo a chtělo ten zvláštní svět jeho her realizovat jen málokdy, spíš náhodou a z nouze; typické jsou například okolnosti vzniku Rohovína Čtverrohého, za kteroužto znamenitou frašku vděčíme prostoduché neochotě „hloupých holek“ posloužit vyšším (satirickým) ambicím původně chystané hry. Klicperův další osud (podobně jako za jeho časů) závisí na schopnosti čtenářů – zejména těch divadelních – docenit jedinečnost jeho autonomního světa. Žádnými aktualizacemi se to nahradit nedá. Dobrá inscenace je ovšem podmíněna obnovou některých tradičních komediantských ctností, jichž se současné divadlo často ukvapeně zříká, zvláště umění jevištní řeči s jejím rytmem a gestem. I ty nejfraškovitější Klicperovy „kusy“ jsou zároveň dramatické básně. 

Ve svém komentáři píšete, že každého autora dříve či později potká otázka, co s jeho dílem dnes. Které další autory tento osud podle vás zanedlouho čeká? A proč myslíte, že tento osud čeká právě tyto autory?

Jak jsem podotkl, ten osud čeká každého autora bez výjimky a při slábnoucím historickém vědomí, jež je pro naši současnost charakteristické, se rychle zkracuje doba, po kterou dovedeme starším autorům rozumět. Vnímat odlehlou poetiku znamená vlastně hrát podle jiných než našich pravidel, což je přesně to, s čím se současný divák, čtenář a posluchač nerad zdržuje. Za horizontem běžného porozumění se tedy nejdříve ztrácejí autoři, kteří nás neoslovují informacemi či názory, ale stylem, strukturou díla. Takové autory nestačí jen „přečíst“ a „vzít si z nich“, co je pro nás „použitelné“; je třeba v nich zabloudit a pomalu se orientovat, kde jsme se to ocitli, jak to tam vypadá, zní a chutná, jak to proměňuje náš dech, naše vidění, náš životní pocit. To se však začne dít až při čtení opakovaném a s mnohými zastaveními; jinak k nám např. Holan, Weiner, Čep, Palivec, Reynek, Hora (let třicátých) či Hrubín (z téže doby)  nepromluví. V souvislostech České knižnice mluvím úmyslně o autorech českých, ale týká se to samozřejmě nejen jich. Ani kvalitní komentované edice pádící čas nezastaví, ale jsou jistě jedním ze způsobů, jak mu aspoň házet klacky (knihy) pod nohy.