Povídka je útvarem, do kterého Čep obtiskl svoji tvůrčí osobnost

čtvrtek, 01 prosinec 2016 09:53

Jan Wiendl (1969) je literární historik, působí jako ředitel Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK. Jako vědecký redaktor jednoho z letošních svazků České knižnice, Povídek Jana Čepa, byl partnerem editorky svazku Marie Havránkové i Tomáše Kubíčka, který knihu opatřil literárněhistorickým komentářem.

Česká knižnice vydává z větší části kanonické autory a kanonická díla. Je takovým autorem Jan Čep? My se například o něm na střední škole neučili. Proč byl právě on do této ediční řady vybrán?

Otázka kánonu je velmi specifická. Jestli Jan Čep patří či nepatří do současného kánonu, je věc samozřejmě do značné míry historicky podmíněná, odráží se v ní ovšem také míra a způsob současné aktualizace toho kterého díla, jež úzce souvisí s jeho prezentací a způsoby recepce. Z hlediska dobového přijetí, tedy především z perspektivy meziválečné kritické recepce, bylo Čepovo dílo jednoznačně hodnoceno, a to napříč ideově vyhrocenými tábory, jako jeden z vrcholů moderní české povídky. Společenská situace po únoru 1948, Čepův odchod do exilu, rozpačité přijetí jeho prací ve francouzském kontextu a pokus vymazat jeho dílo z mapy domácí literatury československými stalinisty a posléze normalizátory samozřejmě silně ovlivnily vztah širší čtenářské obce k tomuto dílu. Být přítomen „v kánonu“ přitom není věc statická a neměnná; ve srovnání s jinými českými povídkáři přitom Čep není bez konkurence, a je proto stále potřeba hledat způsoby, jak toto dílo interpretačně přibližovat současné čtenářské a kulturní societě. To, že se na něj v podstatě dodnes zejména ve středoškolských výkladech zapomíná, je věc druhá. Proto je podle mého názoru důležité, že Česká knižnice dala čtenářům příležitost vidět Čepovo dílo v souvislostech pestré ediční řady, kterou již po léta soustavně buduje, a tím podpořila hodnotovou pozici Čepova díla. Je to třeba skvělá příležitost pro řadu středoškolských pedagogů, aby si tyto souvislosti zřetelněji uvědomili a třeba i částečně přehodnotili svá kritéria při volbě témat, o nichž ve škole hovoří. Naštěstí je to z velké míry jen a jen jejich volba, není už nikoho, kdo by od ministerského stolu diktoval, koho umlčet, o kom naopak mluvit, koho vymazat z dějin literatury. 

Myslíte si, že je dodnes katolická literatura nedostatečně prezentována na úkor například levicové avantgardy?

Toto je velice komplikovaný problém. Mluvit více než čtvrt století po listopadu 1989 o tom, že by „katolíci“ byli oproti „avantgardistům“ nedostatečně prezentováni, by bylo zavádějící. Domnívám se, že pokud jde o faktické manko, které bylo zapříčiněno favorizací vybraných levicových autorů předlistopadovým režimem, to je – viděno prostřednictvím realizace vydaných děl, sebraných spisů apod. – do značné míry smazáno. Jsou to spíše dílčí, byť i významné úkoly, které stojí před uměleckými a literárními historiky, o „nadržování“ té či oné straně nemůžeme hovořit. Stejně jako si umím představit vydávání řady dosud neznámých prací z oblasti „katolických“ autorů, stejně tak je faktem, že první komplexní a reprezentativní monografie o díle Karla Teigeho byla vydána teprve vskutku před nedávnem… Takto tedy problém opravdu nestojí a doba raných 90. let, kdy v porevoluční euforii či z vypočítavosti byli prostě nahrazováni, zvláště již ve zmíněné středoškolské výuce, Neumannové či Nezvalové za Durychy a Demly, je za námi. V době, kdy je relativizována samotná role literatury jako média a společenského faktoru, respektive kdy je třeba aktualizovat význam a funkci literatury ve společenské i umělecké konkurenci dalších médií, tato otázka na první pohled ustupuje do pozadí. Určitý dluh, který vůči autorům avantgardní či „katolické“ provenience tedy máme, je spíše v rovině výkladu jejich role coby konkrétních historických „hybatelů“ mnohých zásadních dobových proměn třeba v meziválečné době. To, co je tehdy při vší rozdílnosti spojovalo, čili kritický, opoziční způsob přístupu k liberálnímu demokratickému modelu, může být nyní – při vědomí všech historických křižovatek, omylů a tragédií – poměrně dobrým spouštěčem obnoveného zájmu o tyto polaritní umělecké a kulturní tábory, zvláště v době, kdy se zdá (podobně jako například ve 30. letech), že liberální demokracie, obklopena nebezpečím autoritativních a totalitních sil, zapomíná na své původní hodnotové jádro, relativizuje svobodu a utápí se v planém formálním či utilitárním politikaření.

Kam bychom vlastně mohli Čepa v rámci české katolické literatury zařadit? Byl to spíš buřič jako Jakub Deml, nebo patřil ke konzervativnímu křídlu?

Čep se v mnoha ohledech vymykal pokusům o integraci ze strany katolické inteligence. Z 30. let víme například o jeho ostrém vymezení proti snaze takzvaných ruralistů, kteří si jej chtěli přisvojit, protože se v Čepových prózách prominentně objevuje téma venkova, podobně jako v prózách ruralistů, zde ovšem ve značně ideologicky zploštělé podobě. V obsáhlé korespondenci s Janem Zahradníčkem například narážíme na kritické poznámky o „kostelnících“ z časopisu Řád, tedy tribuny dalšího výrazného ideového uskupení katolicky a konzervativně založených literátů, kteří usilovali o úzkou spolupráci s Čepem, vnímajících ovšem podle Čepova názoru literaturu a umění značně schematicky. Čep měl asi na sklonku 20. a v průběhu 30. letech nejblíže k autorům kolem časopisu Tvar a posléze Listů pro umění a kritiku. Jak už název napovídá, zásadní byl pro tyto autory tvar uměleckého díla a svoboda uměleckého pojednání, která umožňovala, zejména v Listech pro umění a kritiku, volnou koexistenci lidí, jako byl právě Jan Čep, Vladislav Vančura, František Halas, Jaroslav Seifert a další. Zdůrazňování estetické kvality, která ovšem není v rozporu s výrazem specifického vidění světa a jeho uspořádání – kterou prosazoval zakladatel Listů pro umění a kritiku Bedřich Fučík – představovaly pro Čepa skutečně prostor svobody, který naplňoval a kde se asi cítil – umělecky i lidsky – nejlépe.

Z Čepova díla jsou asi nejznámější a nejvydávanější povídky ze sbírky Dvojí domov. Co přináší aktuální výbor v České knižnici?

Svazek Povídky, tak jak jej koncipovali Tomáš Kubíček s Marií Havránkovou v České knižnici, představuje Čepa-povídkáře v jakési kontinuitě. Zároveň se výbor soustředí na povídkovou tvorbu proto, že právě v ní nejspíše spočíval vrchol Čepovy umělecké tvorby. Ačkoli je Čep také autorem románu Hranice stínu, ukázalo se, že se spíše než o román v tradičním slova smyslu jedná o jakýsi kompoziční svod různorodých povídkových textů. Povídka je tak útvarem, do kterého Čep zcela jednoznačně obtiskl svoji tvůrčí osobnost. V této edici jsem rovněž velice přivítal skutečnost, že se vrací k původnímu způsobu úpravy textů, jak jej dohodl Bedřich Fučík s autorem při jejich poslední schůzce v Paříži. Na základě této dohody bylo pak koncipováno samizdatové dílo Jana Čepa v Edici B. M. (tedy Bedřich Fučík, Mojmír Trávníček), vznikající na počátku 80. let, stejně jako první a nedokončený pokus vydat část jeho sebraného díla na sklonku 60. let v Československém spisovateli. Chápu to jako velkou satisfakci Fučíkově profesionální ediční práci, která vznikala v improvizovaných podmínkách samizdatu péčí několika málo lidí (v tomto případě s Fučíkem spolupracovali zejména Mojmír Trávníček, Vladimír Binar a knihvazač Stanislav Vodička), přitom však dodnes může směle konkurovat práci týmů akademiků s plným odborným a technologickým zázemím. Pozdější vydání Čepova díla ve Vyšehradu se od této koncepce bohužel odchýlilo, jsem přesvědčen, že v neprospěch textů. Rozhodnutí Marie Havránkové a Tomáše Kubíčka vrátit se k samizdatovému textu proto vítám.

Kde tedy zařazené povídky vyšly původně?

Vycházely jednak časopisecky, jednak jako součást knižních souborů – ať už to byl Dvojí domov, Zeměžluč, Letnice, Děravý plášť, Polní tráva, či v posléze v exilu vydaní Cikáni. Jedná se tedy o jakýsi průřez knižně a časopisecky publikovanými povídkami v rozpětí od 20. let do počátku 50. let 20. století.

Čím Čepovy povídky mohou oslovit dnešního čtenáře?

To je samozřejmě velice složitá otázka. Možná prostě tím, že míří mimo jiné na skutečnosti, které nejsou v současnosti tak úplně středem zájmu. Lidé se dnes soustředí většinou na odlišné hodnoty, než je třeba vztah k Bohu či k venkovu, které Čep představuje jako určité konstanty života, ovšem nikoli jaksi „shora“ dané či určené, ale stále znovu dobývané, znejisťované, problematizované a o to hlouběji tedy prožívané. Čep své postavy velice detailně analyzuje nejenom z hlediska jejich psychického ustrojení, v němž se odráží dilemata moderního člověka, ale i z hlediska pro něj zásadních existenciálních hodnot, jako je víra, nevíra, její ztráta či její nabývání, hledání domova, svého místa ve světě, smyslu života. Ačkoli od data vydání Čepovy prvotiny uplynulo devadesát let, ačkoli by se mohlo zdát, že tato témata již tisíckrát prošla vývěvou celé řady dalších literárních děl, nepřestává mě fascinovat umělecká jedinečnost, intenzita a aktuálnost jeho způsobu vidění. Právě z tohoto úhlu by Čepovo dílo mohlo být pro mnohé čtenáře objevem.

Ptal se Stefan Segi