Miloš Sládek: Postily mají úžasný potenciál nadčasovosti

čtvrtek, 30 leden 2020 12:29

Proč padlo rozhodnutí vydat z období 18. století právě postily? Jaký je přínos pro současné čtenáře?

Postily představují v bohemikální literatuře prvních tří čtvrtin 18. století vůdčí literární žánr. Dobové kazatelství dokázalo pohlcovat myšlenky a podněty z různých stran, jednotlivé promluvy obsahují inspirativní citace a parafráze textů z velmi rozdílných zdrojů, například z děl filozofických, rétorických a básnických, nalezneme tu vlivy středověkých kázání, modlitebních knih, traktátové literatury, legendistiky, spisů historických i cestopisných, ale třeba i přísloví, o jejichž lidovosti však máme v mnoha ohledech pochyby. Přestože byla většina tištěných postil určena jako pomůcka pro začínající kazatele, staly se v průběhu 2. poloviny 18. a v 19. století také oblíbenou četbou lidových vrstev, zásadně ovlivňovaly představy o světě, hodnotové žebříčky, ale třeba i slovní zásobu prostých lidí ještě dlouhou dobu po svém vzniku. Za posledních sto let se situace výrazně změnila: zkuste dnes požádat třeba i vzdělanějšího čtenáře, aby vyjmenoval prozaické literární žánry: na kázání by si nejspíš vůbec nevzpomněl. Snad je to tím, že kazatelství od konce 18. století až do současnosti výrazně vymezilo svou tematiku takřka výhradně jen na otázky teologické v tom nejužším slova smyslu, že z duchovních promluv vymizela snaha o pobavení čtenáře, že se v kázáních 19. a 20. století takřka nepoužívají ani rétorické figury (snad kromě řečnických otázek), ani metafory a alegorie. Podle mě je to škoda, snad by právě raně novověká homiletika mohla pomoci obrodit duchovní promluvy současnosti, byť dnes praktikovaný pětiminutový formát je převelice vzdálený barokním hodinu trvajícím kázáním. To ale rozhodně není hlavní důvod pro vznik moderní čtenářské edice těchto textů. Přítomná kniha zdaleka nevznikala jen pro teology, jejím hlavním adresátem nejsou ani literární historici. Především jsme chtěli upozornit na úžasný potenciál těchto textů z hlediska nadčasových problémů jedince i společnosti. Ve srovnání s našimi předky jsme se sice až propastně změnili, máme jiné hodnotové žebříčky, žijeme ve zcela jiném světě z hlediska materiálního i duchovního. Přece jen jsme ale v něčem našim předkům podobní: stále máme svědomí, které náš občas trápí, stále zápasíme se svými vnitřními nedostatky a problémy, jako je pýcha, lenost, hněv nestřídmost, vášnivost, závist – a je úplně jedno, jestli je označujeme jako smrtelné hříchy nebo závislosti či charakterové nedostatky. Podobně velké sociální rozdíly a někdy až zrůdné mechanismy moci představují stejně jako před staletími břemeno pro celou společnost, jejich reflexe a následná korekce je ve společnosti nezbytná, jinak se snadno mohou během několika desetiletí proměnit v sud se střelným prachem. Mimo jiné i na tyto otázky a problémy autoři nedělních postil 18. století dokázali reagovat – a jejich formulace jsou mnohdy tak výstižné, že přesahují rámec jejich současnosti, co víc, někdy máme pocit, že víc než k svým současníkům promlouvají přímo k nám.

Čím je způsobeno, že se dochovala jen sto tisícina, jak uvádíte ve svém komentáři?

Kázání je ve své podstatě určeno k hlasitému veřejnému proslovení – zazní a odezní. Jeho písemná podoba vlastně ani není nutná. Raně novověcí kazatelé se texty svých promluv učili zpaměti, proto určitá písemná fixace nejspíš byla nezbytná, nicméně tyto texty, zápisy a další přípravy měly obvykle krátký život, někdy vzaly za své po smrti jejich tvůrců, jindy je jejich následovníci zlikvidovali v souvislosti se změnami kazatelské praxe v období osvícenství a raného obrození. Přesto se nám alespoň zlomek rukopisů pobělohorských kázání zachoval. Tištěné texty měly samozřejmě podstatně větší šanci na přežití, vycházely v nákladech stovek, někdy tisícovky exemplářů. Do dobových tiskáren se však dostal skutečně jen zcela nepatrný zlomek kazatelské produkce.

Jak je možné, že mezi 5. a 17. stoletím nedošlo k aktualizaci témat a textů, které by lépe korespondovaly s aktuálními otázkami a problémy tehdejších věřících?

Středověká i raně novověká společnost měla z dnešního pohledu až nepochopitelnou úctu ke křesťanským, ale i k některým antickým autoritám. Za autora cyklu vybraných nedělních čtení z Písma (perikop) byl považován jeden ze čtyř západních církevních Otců, sv. Jeroným. Ale i kdyby v představách dobových vzdělanců nebyl autorem výběru těchto textů sám překladatel Vulgáty, mimořádnou úctu by vyvolávalo pouhé povědomí o stáří a prokazatelném, nepřetržitém užívání těchto textů při nedělních bohoslužbách. Adjektivum starý v jejich očích znamenalo mnohokrát osvědčený a opakovaně po generace prověřovaný. Na druhou stranu k drobným změnám perikopního systému v 16. století přece jen došlo, a to pro období adventu, nejspíš to byla velmi pozdní reakce na posuny a proměny ve vnímání adventní doby, které se ovšem odehrály už někdy v raném středověku.

Proč byly ony „oslí můstky“, kterými si kazatelé 18. století pomáhali, aby zastaralé perikopní texty aktualizovali, pozdějšími osvícenskými kazateli odsuzovány? 

Zmíněné oslí můstky velmi úzce souvisely s barokním konceptem. Koncept (z italského concetto) můžeme velmi zjednodušeně řečeno vyložit jako překvapivý nápad, mnohdy jako snahu o nečekané spojení zdánlivě nespojitelných pojmů či myšlenek. Osvícenské kazatelství se snaží o pravý opak, o návrat k těsnějšímu propojení textu perikopy a promluvy, o větší srozumitelnost duchovních promluv i pro nevzdělané vrstvy společnosti. Na jakékoliv náznaky konceptu se osvícenci dívali s pohrdáním, mnohdy i s výsměchem. Tento racionální přístup pak v kazatelské praxi zůstal až takřka do naší současnosti, ještě teolog Zdeněk Bonaventura Bouše v Malé katolické liturgice (Vyšehrad 2004) uvádí, že je neodpustitelným zlozvykem, když kázání pouze na některé místo v textu perikopy navazuje, často akrobaticky, a obsah homilie se týká něčeho docela jiného. Z textu výboru je myslím jasné, že osobně máme pro ony „oslí můstky“ slabost. Zdaleka v nich nejde jen o hru fantazie, kazatelé je používali především proto, aby dlouhodobě udrželi pozornost posluchačů nebo čtenářů. A to je další problém, který nás s našimi předky spojuje, a zdaleka se netýká jen četby a čtenářství nebo kazatelské praxe. S problémem pozornosti studentů zápasíme snad od nepaměti. A tady, ve světě dávno zapomenutých homiletických textů, máme představenu hned celou škálu přístupů a nápadů. Přiznávám, že alespoň některé jsem při výuce nebo také při konferenčních vystoupeních vyzkoušel – a pokud člověk svou řeč pojme tak trochu jako divadlo jednoho herce, stále fungují.