Michal Fránek: Hálkova koncepce života v souladu s řádem přírody předjímá i témata současných ekologických hnutí

úterý, 22 září 2020 16:52

Ve svém komentáři k novému hálkovskému svazku píšete, že Večerní písně mají značný biblický rozměr. Dokážeme tomuto dílu dnes dostatečně porozumět, když znalosti bible u běžných čtenářů často tak značné nejsou? Nebo je to kód, kterému už dnešní čtenář těžko porozumí?

Vítězslav Hálek ve své sbírce píše především o lásce dvou mladých lidí; poměrně časté biblické motivy tak představují spíše dekoraci než kód, bez jehož rozšifrování není možné sbírku pochopit a esteticky procítit. Tomuto procítění dnes brání spíše jejich přílišná sentimentalita, či vyjádřeno jadrněji, „přecukrovanost“, která vadila už některým Hálkovým současníkům, např. Nerudovi. Užití biblických motivů – v poezii devatenáctého i dvacátého století ostatně časté – by nás ovšem nemělo zmást: Básník s nimi zacházel způsobem, které by si věřící člověk nikdy nedovolil. Pokud si totiž položíme otázku, jakou funkci tyto motivy v textu mají, zjistíme, že jejich smyslem je především posílit stylizaci lyrického subjektu do role „božského“ pěvce, který lidem „sesílá“ své básně, resp. písně, a národ by ho za ně měl ctít a milovat. Zde Hálek vlastně osobitě navazuje na evropskou, v romantismu znovu vyzdviženou tradici pěvců-bardů, jako byl v českém prostředí např. bájný pěvec Lumír z Rukopisu královédvorského; asi posledním výhonkem této tradice je u nás – mimochodem řečeno – loni zesnulý „božský“ pěvec Karel Gott.

Jedna část komentáře je věnována Hálkovým textům z venkova – například Muzikantské Lidušce. Odkud Hálek k těmto textům čerpal inspiraci, pouze ze svého dětství? 

Dětství strávené na Mělnicku nepochybně představovalo základ – Hálek jako syn hostinského odmalička nasával osobitou atmosféru hospody, představující společenské centrum vesnice, a ukládal si do paměti místní rázovité figurky. Zejména ve svých raných povídkách často užíval stylizaci lidového vypravěče, který své příběhy sděluje svým posluchačům někde v selské jizbě. Hálek se také snažil obohacovat své prózy řadou charakteristických detailů odpozorovaných ze života. Nakladatel Josef R. Vilímek např. ve svých vzpomínkách zachytil humornou historku, jak Hálek potřeboval do své prózy nějaké pěkné, neotřelé nadávky – šel proto k Vltavě provokovat voraře, známé to sprosťáky, voláním „Martine, rudluj!“ Spršku vulgarit, která následovala, si pak prý ani nestačil zapisovat. Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že literatura se rodí také (a především) z literatury – u Hálka samozřejmě najdeme řadu dobových literárních vlivů. K nejzajímavějším patří nepochybně inspirace filozofií Jeana Jacquesa Rousseaua, jež se promítla do jeho postav spjatých s „nezkaženou“ přírodou, jako je třeba Jíra z povídky Na statku a v chaloupce. Jeho koncepce života v souladu s řádem přírody pak předjímá i témata současných ekologických hnutí, která vycházejí do značné míry právě z Rousseaua. 

Dále zmiňujete Hálkův posun směrem k zobrazení všednodennosti. Co tento posun způsobilo? 

Tady šlo o trend úzce související s postupným pronikáním realismu do české literatury. Hálek byl zejména v posledních letech svého života okouzlen Turgeněvem, jeho schopností vykreslit na malé ploše osobité, byť „obyčejné“ postavy (např. v Lovcových zápiscích); některé své povídky podle Turgeněvova vzoru dokonce nazval „křídová kresba“, kam patří např. ve výboru zastoupený Poldík rumař. V českém kontextu k tomu ovšem přistupoval ještě jeden aspekt typický pro malé literatury – česká společnost té doby byla stále do značné míry plebejská a tzv. vyšší vrstvy pohříchu hovořily většinou německy. Psát romány a povídky z „vyšší společnosti“ bylo proto pro autory dosti obtížné, pokud se neměli dostat do štíru s požadavky realistické pravděpodobnosti. Orientace na zobrazení běžných lidí a běžného života byla proto svým způsobem logická. Už Hálkova vrstevnice Karolina Světlá se ve svých ještědských prózách pokoušela ukázat, že i mezi prostými českými vesničany lze najít postavy velkých vášní a velké mravní síly. Otázku, jak zobrazit „obyčejné“, ale vlastně neobyčejné malé lidi, ve stejné době řešil – umělecky velmi přesvědčivě – např. Hálkův souputník Jan Neruda v Povídkách malostranských

V závěru popisujete mnohé polemiky, diskuze a spory nad Hálkovým dílem, které plnily přední stránky novin, a to nejen po jeho smrti. Čím to, že dnes literatura už tohoto nedokáže docílit – být takto ve středu dění?

Fakt, že literatura bývala často ve středu dění, bylo způsobeno především charakterem našeho národního obrození, ve kterém literatura hrála klíčovou roli. Český národní život se soustředil na literární otázky, protože se nám příliš nedařilo na politických kolbištích – v devatenáctém století a ostatně i později. Literární polemiky zde často suplovaly jiné, závažnější otázky (např. v tzv. bojích o Rukopisy, ale třeba též během tzv. pražského jara roku 1968). V dnešní době už ani kultura jako taková není ve středu dění, a svým způsobem to značí návrat k normálnímu životu. V rámci kultury pak literaturu do značné míry vytlačil film jakožto médium schopné vyprávět příběhy pro široké masy diváků. V posledních letech lze ovšem sledovat i určité oživení zájmu o současnou literaturu. Zvláště próza – především díky ženským autorkám – jako by začala nalézat cestu ze své ulity zpět ke čtenářům (nikoli však k těm kritikům, kteří právě malý čtenářský zájem vnímají jako známku kvalitní literatury). Snad se tedy začíná blýskat na lepší časy.

Ptala se Anna Štičková