Karel Komárek o 101. svazku: „Jiráskovy Staré pověsti české jsou obrazem národních dějin“

středa, 09 říjen 2019 17:01

Mohl byste shrnout význam Starých pověstí českých pro českou literaturu?

Jiráskovy Staré pověsti české jsou obrazem národních dějin, který se prostě vžil. Odhaduji, že jsou v běžném povědomí usazeny pevněji než třeba Vančurovy Obrazy z dějin národa českého nebo Olbrachtova kniha Ze starých letopisů. Samotného mě překvapilo, že mezi jejich prvním a druhým vydáním v České knižnici, tedy mezi lety 2001 až 2019, vyšly ještě dvacetkrát u různých nakladatelů v původním znění nebo v adaptacích. Zhodnotit jejich celkový význam pro českou literaturu se neodvažuji, ale tyto skutečnosti, které jsem právě uvedl, o něm aspoň nepřímo svědčí.

Proč se Hájkova kronika těšila u Jiráska takové přízni? Kvůli své popularitě mezi čtenáři? Píšete, že Jirásek věděl, že se jedná o nespolehlivý zdroj, nicméně jej upřednostnil před jinými – spolehlivějšími – prameny. Čím to?

Jirásek byl možná víc umělec než historik a měl cit pro jedinečný styl této literární památky. Ostatně ve své knize uplatnil spíš literární stránku Hájkovy kroniky (tím myslím, že z ní citoval i delší formulace), zatímco její historické údaje někdy korigoval v autorských poznámkách. Navíc u žánru pověsti není historická věrnost nutnou podmínkou.

Jirásek dle vašeho komentáře pracoval s mnoha prameny. Je taková rozsáhlá práce s prameny pro tehdejší „dětskou“ literaturu obvyklá?

U pověstí a vyprávění z dějin je užívání pramenů zákonité, autor jejich děje sám nevymýšlí a může být ovlivněn i jejich původní dikcí. A Jirásek byl zvyklý pracovat s prameny u všech svých historických próz a dramat: například působivé Koniášovo kázání v románu Temno je téměř doslova opsáno z Koniášovy postily. O prameny se v podobném rozsahu opírali i další autoři cílící na dětského čtenáře, z Jiráskových současníků například Adolf Wenig v knize Věnec pražských pověstí a dalších.