Ivo Říha o Světlé: Hálek s Nerudou považovali Vesnický román za román evropské úrovně

úterý, 21 leden 2020 11:34

Ve svém komentáři zmiňujete, že Karolina Světlá měla relativně promyšlenu tzv. cílovou skupinu, na kterou své texty zaměřovala. Bylo to v její době obvyklé, nebo autoři programově píší pro své „cílovky“ až dnes?

V jistém smyslu to tehdy obvyklé bylo (a je vlastně vždycky – což říkám při vědomí toho, jak složitá je otázka relací mezi autorem a recipientem, jak je proměnlivá v závislosti na mnoha faktorech), ačkoli s dnešním „programovým psaním pro cílovky“ se intence tvorby Karoliny Světlé srovnávat nedá. Role aktivního literáta (resp. role literatury ve společnosti) byla úplně jiná, stejně tak byl jiný způsob autorské sebereflexe této pozice. Světlá o sobě v této své roli hodně pochybovala, jak víme z mnoha textů osobní povahy. Ptala se sama sebe, zda obstojí. Myslela na to, koho a jak má její tvorba oslovit. V tomto ohledu si uvědomovala (a neustále to připomínala sobě i druhým) „služebnost“ národního písemnictví: český spisovatel / česká spisovatelka tu není od toho, aby si „psal/a, co chce a jak chce“. To, čemu se dnes říká tendenčnost umělecké tvorby (a co bývá vnímáno s namnoze negativními konotacemi: tvůrce „dopustí“, aby mu vedlo ruku něco zvnějšku), bylo v případě tvorby Karoliny Světlé nastaveno pozitivně. Její „cílovou skupinou“ byli čtenáři, kteří byli ochotni naslouchat a přijímat českojazyčnou beletrii nikoli jenom jako kratochvíli, nýbrž také jako pobídku k přemýšlení o tom, co je správné – pro jedince, pro obec, pro národ…

V dobovém kontextu, jak píšete, bylo dílo Karoliny Světlé vnímáno jako „šíření světla“ a „působnost na národ“. Je toto poměrně úzké vnímání jejího díla oprávněné, nebo má i další kvality, které tehdejší kritici neviděli?

Nedá se říci, že by dobová kritika viděla v díle Karoliny Světlé pouze tuto kvalitu. Jenom ji – z celkem pochopitelných důvodů – akcentovala (alespoň tedy její výrazná část). Tehdejší kritický diskurs měl také svoje specifické nastavení, také promýšlel svoje pozice a role (stejně jako je promýšlela sama spisovatelka – viz výše). Když Hálek s Nerudou koncem šedesátých let 19. století nadšeně vítali první moderní román, který je český a evropský zároveň, oceňovali vlastně schopnost Světlé najít v národním myšlenkovém horizontu velké téma, které tento úzce národní obzor přesahuje. Nezdráhali se vřazovat Vesnický román do společnosti toho nejlepšího z dobové evropské prozaické tvorby. To velké téma Světlá zpracovala s do té doby nevídanou vypravěčskou bravurou. Tuto kvalitu – kompoziční mistrovství, práci s výstavbou zápletky, s gradací příběhu atp. – vnímaly a oceňovaly různé osobnosti napříč českou literární kritikou druhé poloviny 19. století. Došlo (zejména později) ovšem i na ohlasy, které v jádru autorčina uměleckého rukopisu odhalovaly – řečeno slovníkem 20. století – zručně napsanou „červenou knihovnu“. Takto se vyjádřil např. Leander Čech, když se roku 1891 v pokusu o zevrubnou charakteristiku povahy tvůrčí osobnosti Karoliny Světlé s neskrývanou jízlivostí rozepisoval o vytváření „žádoucího rozechvění a stupňovaného napětí“ jako o „nejprimitivnějším technickém prostředku“.

Mohl byste stručně definovat, jaký význam měly v dílech Karoliny Světlé autorské předmluvy?
Význam tohoto typu paratextů je – dle mého názoru – pro recepci díla Karoliny Světlé zcela zásadní. Když se výše dotýkáme problematiky různých aspektů vztahu autor – čtenář, pak lze zde dodat, že autorské předmluvy v případě svých vrcholných románů Světlá pojímala jako klíčový komunikační kanál mezi ní a příjemcem beletristického textu. Prostor pro předmluvu využívala (dovolíme-li si jistou míru zjednodušení) k „přednastavení“ komunikačního kódu. K osvětlení kořenů, z nichž románový příběh vyrůstá (s důrazem na vazbu fikce – realita: spisovatelka nesčetněkrát zdůrazňovala, že hrdinové a hrdinky jejích próz – Antoš Jirovec z Vesnického románu je jedním z nejzářnějších příkladů – nejsou jejími smyšlenkami; naopak: v beletristickém kabátě podává čtenáři věrný otisk toho, co k ní doputovalo ústní cestou, v rámci tradovaného vyprávění, v rámci rozmluv s ještědskými rodáky – pamětníky), a k formulaci jakéhosi „návodu“, jak je záhodno tomuto příběhu rozumět.

Ptala se Anna Štičková