Jan Zahradníček

(1905–1960)

Básník expresivní a meditativní lyriky prodchnuté křesťanskou spiritualitou.

Pocházel ze selské rodiny, studoval na filozofické fakultě v Praze, ale studia nedokončil. Posléze se cele věnoval literární tvorbě, překladatelství a spolupráci s nakladatelstvími. Od roku 1940 řídil katolicky orientovaný kulturní časopis Akord. Od roku 1936 žil na faře u svého příbuzného, spolu s ním se za války podílel na ilegálním ukrývání rodiny generála Ludvíka Svobody. Roku 1945 se oženil a odstěhoval do Brna. V červnu 1951 byl zatčen a po roce odsouzen ve vykonstruovaném procesu s katolickými intelektuály ke 13 letům vězení, trest mu byl později snížen na 9 let. Během trestu mohl věznici výjimečně opustit, aby mohl navštívit svou rodinu hospitalizovanou po otravě houbami. Dvě z jeho dětí se nepodařilo zachránit, ve výkonu trestu však musel pokračovat až do amnestie roku 1960. Zemřel několik měsíců po propuštění, posmrtně byl roku 1966 v plném rozsahu rehabilitován. Básnické knihy Zahradníčkových literárních počátků jsou fascinovány smrtí a zmarem, ve druhé polovině třicátých let nachází svůj osobitý hlas ve verších vyjadřujících souzvuk se světem, životní plnost a radost z darů Nejvyššího. S politickou krizí a válečnými lety exponuje Zahradníček ve svém díle téma národa jako společenství mrtvých i živých odhodlaných k oběti, jejichž jednota je stvrzena mystickou věčnou přítomností národních světců. Se zakoušením útoků na svou katolickou orientaci v poválečných letech se jeho verše soustřeďují k temným vizím budoucího světa bez Boha, světa ovládaného destruktivními silami zla. V letech svého uvěznění se vrátil k meditativně reflexivní poezii a útěšnosti víry.

heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945