F. X. Šalda

(1867–1937)

Kritik a esejista, vůdčí osobnost českého modernistického hnutí.

Pocházel z rodiny poštovního úředníka, gymnázium dokončil v Praze, poté studoval práva, ovšem nedokočil je. Teprve po letech získal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy doktorát z filozofie, ještě později se habilitoval pro dějiny západoevropských literatur a v poválečném období se stal i řádným profesorem. Dlouhá léta žil Šalda jako spisovatel z povolání, odkázaný na honoráře časopisů, jisté finanční zajištění mu poskytla dlouhodobá spolupráce s redakcí Ottova slovníku naučného. Od konce století do konce života trpěl vážným neurologickým onemocněním. Začínal básněmi, brzy se však stal především jedním z nejvýznamnějších kritických hlasů mladé literární generace devadesátých let. Spolupodepsal manifest Česká moderna. Pomáhal zásadním způsobem ustavit kritiku jakožto svébytnou tvůrčí činnost, jeho polemiky se významně podílely na utváření umělecké mezigenerační a posléze i generační diskuze. Dlouhodobě se zabýval otázkami tvůrčí individuality a jejího vztahu k řádu umění. Objevitelským tvůrčím činům věnoval řadu svých esejů, které posléze sloučil do souboru Boje o zítřek (1905). Ve dvacátých letech 20. století kriticky oceňoval levicovou avantgardu, od roku 1928 vydával svůj autorský časopis Šaldův zápisník

heslo ve slovníku Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století