tempera, uhel, plátno; 120 × 205 cm
Galerie hlavního města Prahy, inv. č. K-2974
Reprofoto © Galerie hlavního města Prahy, 2021
Obraz použit na obálce svazku:
Otokar Březina: Básně
„Odpovězte mi: znáte Pravdu? Víte, proč je člověk, co je vůbec člověk a co tu má na zemi chtít?“ – píše Bílek na podzim 1899 Březinovi poté, co přečetl a pročetl jeho Stavitele chrámu. Slova jako pravda, člověk a smysl života prozrazují, co jej na Březinově tvorbě přitahovalo – a kromě toho umělecká realizace ideje bohočlověčenství. Oba autoři sledovali dílo toho druhého už předtím, zahájení korespondence a setkání ovšem otevřelo novou rovinu tvůrčího dialogu, který vyvrcholil Březinovým úvodem k Bílkovu Otčenáši (1901) a spoluprací na Rukou (1901), vydaných s Bílkovými kresbami a také jeho nákladem. Jejich východiska i řešení témat nebyly totožné, někdy i zčásti protichůdné – řečeno s autorem komentáře tohoto svazku České knižnice Josefem Vojvodíkem, Březina křesťanský mýtus v této sbírce proměňuje gnosticismem, zatímco Bílek archaicko-mytologické představy kristianizuje. Přesto se v Rukou dokázali přiblížit a osvětlit navzájem. Na první dopis tehdy básník odpověděl: „Umělec kráčí k dokonalosti svého díla dokonalostí svého života. Všechny druhy umění jsou v podstatě jedno a totéž, malba, socha, hudba, slovo osvětlují se navzájem.“
Osvětlení vztahu tvůrčích přístupů obou autorů učinil v jedné své studii Josef Vojvodík natolik komplexně, že s radostí nabízím její část, věnovanou básni „Vedra“ a kresbě na deskách tohoto svazku, jako citaci – upoutávku k dalšímu čtení:
Bílkova kosmogonie, jak ji představují kresby k Březinovu cyklu, je dílem (biblického) Boha-Stvořitele, má tedy personálně náboženský charakter. Jejím ohniskem je Kristus jako trpící Vykupitel i Kosmokrator a skutečný dovršitel všech tvůrčích procesů. Březinův vitalisticko-eschatologický model světa vychází spíše z heterodoxních, archaicko-mystických (zvláště gnostických, ale také novoplatonských) kosmogonických konceptů, které Bílkovo v podstatě kristocentrické pojetí kosmu zjednoznačňuje. (…)
Na kartonu k básni „Vedra“, jedné z nejdramatičtějších Březinových básní, vizualizuje Bílek Vykupitele, „syna člověka“ (v Bílkově pojetí) s trnovou korunou, jako skalní útes v moři (útěchy), k němuž se po apokalyptickém kolapsu solárního kosmu ubírají po vysilující plavbě duše těch, kterým bylo poznat poselství (Březinova) „ptáčníka duší“ („Vedra“, v. 44). Postavy plavců táhnou na dlouhých lanech na břeh k Vykupiteli-Útesu vůz s „vyvolenými“, tedy s tvůrčími génii, básníky-proroky (poetae vates), kteří jsou vyvoleni číst eschatologické poselství, „písmo sdělení tajných“ (v. 47), a zprostředkovat je – jako tvůrci života a umění v podmínkách země – svým pozemským bratřím. Tato jejich schopnost, „královský dar“ (v. 50), je symbolizována královskou korunou, kterou drží jedna z postav na voze. (…) Postava Vykupitele je obrácena k pevnině, na níž se – jako na ponurém jevišti – odehrává drama „Veder“: (vlevo) přípitek „knížat noci“ („v ironickém nárazu číší slaví svou hostinu knížata noci“, v. 5), zástupců protibožských mocností, a extatický bakchanal: „Vedra krve a touhy! (…) Tance kol ohňů!“ (v. 34-36). Nad touto apokalypsou diabolizovaného, chaosu propadlého kosmu se tyčí gigantské, do nedohledna horizontálně se táhnoucí postavy „černých idolů“, kultických model, jejich protikladem je postava Vykupitele, čnící osamoceně z chaosu jako pevná skála z moře – sféry života. Pro Bílkovo chápání a interpretaci Březiny je příznačné, že v procesu výtvarně obrazového zvýznamňování Březinových slovních obrazů konkretizuje a vizualizuje právě ty aspekty, které v Březinově básni zůstávají pouze v rovině „otevřených“, potenciálních možností, totiž akt spásy. Březinova „Vedra“ rozvíjejí ve třech syžetových sekvencích a s mimořádnou dramatičností různé formy destrukce a kolapsu kosmického řádu. Možná záchrana a znovuobnovení kosmické jednoty, schopnost odhalení poselství „sdělení tajného“ a dosažení konečného smíření je v závěrečné čtvrté sekvenci sice naznačeno, ale zároveň i zpochybněno (v. 46, 49-51). (…) Palčivé otázky zůstávají otevřeny. Jedinou odpovědí je dionýský chór hvězd z hlubiny noci: „Hluboké jsou noci v měsíci vedra … A hvězdy jak zvoní“ (v. 51). Bílek naopak katastrofické téma „Veder“ jen naznačil a významovým jádrem své kresby učinil téma záchrany a spásy, v Březinově textu pouze naznačen a otevřené. (Vojvodík 2006: 233–236)
náměty ke čtení:Otokar Březina: Korespondence I–II, ed. Petr Holman, Brno: Host 2004
Aleš Filip a kol.: František Bílek, Praha: Galerie hl. města Prahy 2000
Josef Vojvodík: Blízkost a distance. Březina a Bílek mezi kultem umění a mýtem života, in idem: Imagines corporis. Tělo v české moderně a avantgardě, Brno: Host 2006, s. 209–266
Zpracovala Stanislava Fedrová