Historie České knižnice

Hlavním podnětem ke vzniku projektu Česká knižnice byl fakt, že žádný z doposud podniknutých pokusů o prezentaci základního fondu českého písemnictví v jednotně pojaté a celistvé řadě nevedl k žádoucímu výsledku. Národní klenotnice, započatá ve 40. letech našeho století nakladatelstvím ELK a po zrušení ELKu převzatá nově zřízeným Československým spisovatelem, nedosáhla ve svých šedesáti svazcích potřebné šíře. Národní knihovna, vydávaná od listopadu 1948 „z podnětu ministerstva informací a osvěty nakladatelstvím Orbis v Praze“ a řízená zprvu Albertem Pražákem, byla časově omezena na 19. a 20. století a nepřihlížela vůbec k literatuře doby staré a střední. Slunovrat, vycházející v 70. a 80. letech, rozšířil sice zájem i o literaturu starší, výběr autorů i děl však byl až příliš poplatný dobovým ideologickým hlediskům. (To ovšem do značné míry platí i o Národní knihovně.) Dobově vyžadované ideologické postoje poškodily leckde i doprovodné doslovy. U většiny vydaných svazků však dosáhla vysoké úrovně textologická příprava - zásluhou Felixe Vodičky, Rudolfa Havla, Rudolfa Skřečka, Mojmíra Otruby, Jarmily Víškové, Milady Chlíbcové, Ziny Trochové ad. Dalším argumentem pro vydávání České knižnice byl i stávající nedostatek děl české klasické literatury na knižním trhu, včetně těch knih, jež už tradičně tvoří součást povinné školní četby.

Potřeba zahájit vydávání edice, která by soustředila všechna významná, podnětná a krásná díla, jež vytvořila naše literatura od svých staroslověnských, latinských a staročeských středověkých počátků přes humanismus, baroko, národní obrození, devatenácté století až do sklonku století dvacátého, vyvstala s novou naléhavostí po listopadu 1989 a zvláště po vzniku České republiky, kdy jako by se zvláště silně pociťovala nutnost inventury hodnot, jejichž jsme dědici, a kdy navíc bylo možno (poprvé po padesáti letech!) prezentovat tyto hodnoty zcela svobodně, bez jakýchkoli ideových a politických omezení. Několikaleté úvahy a rozhovory směřující k započetí